Smutek bláznovství - úvod

„Šašek míval i takové právo, jakého neměl žádný jiný člověk v království. Takové právo, že směl každému člověku a třeba i samotnému králi nebo královně říci pravdu do očí, ač pro pravdu se lidé nejvíce hněvají. Inu, vždyť je to blázen! Ten za své bláznovství nemůže.“ (z knihy Jana Herbena, Bratr Paleček, šašek krále Jiřího)

David Guttierez

Svým přátelům jsem slavnostně slíbil, že předchozí příspěvek o krizi je poslední. Snad udělám jen poslední dovětek – jsem si téměř jist, že ekonomická a finanční krize nebude pravděpodobně zdaleka tím nejobtížnějším, čemu budeme muset v nebližší době čelit. A dost.

„Tak to ne, když už to nakousl. Kde na těch nesmyslech byl, kašpar?“, jako bych už slyšel obvyklé výpady. Hmm, tak právě tomu jsem se chtěl naplno věnovat a to je to, co jsem přátelům slíbil, že začnu psát. Bláznivé myšlenky, které se převalují a noří v mé hlavě už přes čtvrt století a je jich čím dál více. Dost možná, že je nikdo nebude číst, ale i přesto – mně otevřely cestu k pochopení spousty procesů a jevů, a tak pokud se najde třeba jen jeden čitatel, bude mi ctí. Pokud ne, i tak budu rád, neboť je konečně odložím z mé hlavy na kus „papíru“.

Kde beru tu drzost otravovat své okolí? Paradoxně mi dodala odvahu současná krize, o které jsem se rozepsal ve svých předchozích příspěvcích. V roce 2003 jsem na vánočním večírku mluvil s jedním vzdělaným a vysokým manažerem, kterému jsem předestřel své obavy o budoucí vývoj ekonomiky, neboť trendy, o kterých jsem se nyní v článcích zmínil a v kontextu pochopení principů, o kterých chci psát, mě vedly k přesvědčení, že dlouhodobý vývoj směřuje ke kolapsu. Odhadnul jsem to do deseti let. „Tak to seš úplnej blázen. Ekonomika nikdy nebyla v tak dobrý kondici jako teď. A na příští rok jsou prognózy ještě lepší.  Amerika nabrala na obrátkách, ale evropský banky jsou tak nepružný, zabržděný  a neschopný reagovat, že je asi nikdy nedoženem“. – „Ale neuvrhne nás právě to bezdůvodné a nesmyslné drancování trhů v boji o prvenství do zkázy?“ -„Tak to se v tom vůbec neorientuješ. Koneckonců, i kdyby to byla pravda, mě nezajímá, co bude za deset let. DNESKA to sype pěkný prachy.“

A dneska? Dneska to odborně zachraňujeme. Systémem, který jak jsem naznačil, vyvolávajícím ve mně pochyby. Zda okamžitý pozitivní účinek se v budoucnosti neprojeví jako olej v ohni. Ale to nás přece opět nezajímá, co bude za deset let. Třeba proto, že už budeme v politické opozici a bude se to pro kritiku náramně hodit. A tak to pytlíkujeme, jak se dá a hrajeme si na hrdinné záchranáře, které bychom vůbec nepotřebovali. Sledoval jsem kdysi v televizi jeden pořad o jakési top klinice. Zaujala mě tam slova jedné lékařky (volně cituji, neboť si je přesně nepamatuji): „Sem chodí pacienti, kteří potřebovali vydělat obrovské peníze na své zdraví ve stáří. O které by pravděpodobně nepřišli, kdyby zoufale nepotřebovali vydělat velké peníze“. 

Dívám se do novin a oči se toulají po sloupcích, kde bojujeme tu o Lisabonskou smlouvu, tu o prvenství v turnaji, tu o vítězství v politické straně. Urputně, na život a na smrt. Přitom za dva roky nebudeme vědět, o co tam vůbec šlo a kdo tehdy vůbec vyhrál. A zda vůbec vítězství vedlo k tomu, co jsme očekávali. Jiný novinový titulek sděluje: „Grónsko: Až se oteplí, zbohatneme“. Žhavá otázka, jejímž vědeckým meritem je, zda třeba nejsme ohroženi na své existenci (nepodceňoval bych ji a určitě se k ní vrátím). A otázka ještě žhavější? Zbohatneme při tomto armagedonu či zchudneme? Co my na to? Je to finančně výhodné se zničit, či ne? (Slyšel jsem někde něco o „Zeleném terorismu“. Dobře tedy, jsem zelený terorista). Vybavuje se mi scéna z filmu Vrchní, prchni: „...a to prase, když ho vedli na porážku, si jako jediné mohlo říct: bylo jsem v žitě“.

Že je to bláznovské? Ale ano, já to vím. Přidám k tomu ještě ten smutek. Totiž že by to mohlo jít jinak a snad i líp. A o tom bude toto psaní: Smutek bláznovství. Smutek nad promarněným skvostem našich životů, který zjistíme až tehdy, když už je pryč. A vydáme nezměrné usilí na záchranu alespoň střípků.

Když jsem nastoupil na gymnázium, jeli jsme prvním rokem na povinný lyžařský výcvik. Cestou v autobuse zazněla tehdy hudební novinka Bohemian Rhapsody (později super hit) od skupiny Queen. Celá třída propadla kouzlu této čtveřice. Přiznám se, tato skladba byla úžasná – a propadl jsem jí taktéž -, to další už bylo víceméně příslušenství v davu. Zvlášť když později začala vycházet alba, která „jela“ pouze po vítězství v hitparádách. Přestal jsem se o to zajímat. Až v roce 1991 – to už jsem byl zaměstnán – jsem se účastnil jednoho školení. Večer jsme seděli u večeře a dívali se na zprávy. Objevila se v nich fotografie zpěváka Freddieho Mercuryho. Jako dnes se mi vybavuje ten okamžik. Zemřel. Píchlo mne u srdce. Vrátil jsem se do krásných let svého mládí. Která byla najednou ta tam. Ze zvědavosti jsem si koupil poslední album Innuendo a pak i posmrtně vydané Made In Heaven. Zpočátku jsem poslouchal se zájmem, dnes s husí kůží. Zpověď člověka, kterému ležel u nohou svět a který pochopil, v čem je jeho krása. Koupil jsem si životopis a prodíral se léty slávy. Sledování žebříčků popularity, koncerty, pořádání nejokázalejších večírků plných alkoholu, sexu, drog, přepychu, luxusu, okázalostí a perverzností. Teprve po zjištění zpěvákovy nemoci (HIV) skončily v hotelovém pokoji u hraní Scrable. V knize se objevuje kratičká pasáž. Kdy – již nemocný – zpěvák vstupuje do hotelové restaurace. Hosté tuhnou v pohybech jako zakleté šípkové království. Freddie Mercury to komentoval slovy (volně cituji - už to nemohu najít, možná, že to tam ani není). „Celý život jsem si přál, aby se naplnila tato chvíle. Kdy lidé budou na mne hledět v němém úžasu. A když tato chvíle přišla, přál jsem si úplně něco jiného.“ Konec života a příchod poslední zimy strávil na břehu Bodamského jezera (skladba Winter’s Fall):

„Tváře se červenají, racci poletují, labutě plují na jezeře a komíny tiše dýmají. No já snad sním? Přicházející noci hedvábný měsíc malují na obloze a dětská přání se probouzejí. Jaký nádherný pocit. Sním? Takové ticho a mír. Klidné a požehnané. Jakási magie ve vzduchu. Úžasný pohled, co bere dech; na sny tohoto světa v dlani tvé ruky. A maličkost tady a maličkost tam. Rozpustilý zvuk smíchu, něžný déšt na mé tváři. Jaké výjimečné místo. A sny dětí, které jsou nadějí světa dospělých. Všechno je tak nádherné, jako země namalovaná na obloze, hory jsou majestátnější a můj svět se roztáčí rychleji, rychleji a rychleji. Sním? Ne, to je ráj.“

Zůstávám-li v pokleku a úžasu u ostatních písní „- Příliš lásky zabíjí“, „Na svou obhajobu“ jako čekání na poslední soud, „Narodil jsem se, abych Tě miloval“-, vím, že je to zoufalý odkaz a zároveň vyslovené "prokletí" na hranici života a smrti v jednom. Vše ostatní budou písničky. Jenom toto je magie obyčejného člověka a hudby. Když mě kamarádi přemlouvali na koncert Queen bez Freddieho Mercuryho – odmítl jsem. Jeho srdce, které bylo položeno před nás, nikdo jiný nepoloží. Naše ztracené a umlčené vzpomínky nikdo neobživí, život a radosti nikdo jiný nepřinese. Je to na nás. Jen na nás. A nikdo jiný o tom nemůže mluvit silněji než ten, který si to prožil.

Před dvěma lety zemřel jeden člověk. Chlap jako hora. Hlas, který vždy otřásal celým okolím. V dětských létech jsem jej obdivoval, protože si dokázal se vším poradit. Dokonce – jak on říkal – ani s cigaretami si nemusel lámat hlavu. Mrňavé a bezvýznamné. Když jsem jej naposledy navštívil v nemocnici, už na stupni vítězů nebyl. Před odchodem z nemocnice na mne upřel své oči a já cítil, že věří, prosí a doufá, že určitě pomůžu. Oči plné zoufalosti a naděje. Té poslední, malé. Ale přeci. Zastyděl jsem se, že to nedokážu. A řekl s povinným úsměvem: "Tak ahoj, příště". Ty plamínky v očích zhasly a objevil se obraz zatracence. Oba jsme najednou asi tušili, že už nebude žádné příště. Přesto mě ta zpráva zaskočila. Uvědomil jsem si, že není úniku a jednou stejné pocity prožijeme všichni. Je otázka, zda obklopeni cínovými destičkami se jménem a úspěchy, či přáteli.  Po mé babičce žádná cínová destička nezůstala. Za zásluhy o naší dětskou klubovnu na dřevníku, za vdolky a rozdělávanou polívku, za pohlazení, za to, že tu byla s námi. Koneckonců když okolo některých destiček procházím, ani nevím, co to bylo za člověka, jak vypadal a co cítil a mnohdy, ani co dokázal. U mé babičky je všechno jinak. Tam necínová destička zůstala na mém srdci. Říkal jsem si, že bych jí chtěl přepověsit na srdce svých dětí a přátel. Bude bezejmenná, nebude cínová a nikdo nebude vědět, že patřila mé babičce. Ale věřím, že přinese - nebo by mohla přinést - něco, co bude tak krásné, jako mé setkání s ní. A to je víc.

 Motto: „Představte si, že žijete na nějaké planetě, kde všichni lidé trpí kožní chorobou. Už dva či tři tisíce let všichni trpí stejnou nemocí. Po celém těle mají infikované rány, které jsou při sebemenším doteku velmi bolestivé. Všichni samozřejmě věří, že je to normální. Dokonce i lékařské učebnice popisují tuto nemoc jako normální stav. Lidé se sice rodí se zdravou kůží, ale jakmile dosáhnou věku tří nebo čtyř let, začnou se objevovat první rány. V pubertě mají rány po celém těle. Umíte si představit, jak se tito lidé chovají jeden k druhému? Při styku s druhými si musejí chránit své rány. Nikdy se jeden druhého nedotýkají, protože je to příliš bolestivé. Když se náhodou někoho dotknete, dotyčný se okamžitě rozzlobí a dotkne se na oplátku vás, aby se vám pomstil. Nyní si představte zázrak. Jednoho dne se probudíte s naprosto zdravou kůží. Rány jsou pryč a dotek nebolí. Umíte si představit, že máte zdravou kůži ve světě, kde všichni trpí kožní nemocí? Nemůžete se nikoho dotknout, protože ho to bolí a nikdo se nedotýká vás, protože si myslí, že by vás to také bolelo. Umíte-li si to představit, pravděpodobně pochopíte, jak by se v našem světě cítil návštěvník z cizí planety. Ale v našem případě nejde o kožní chorobu. Návštěvník by zjistil, že trpíme nemocí, která se jmenuje strach.“

(Don Miguel Ruiz – mistr toltécké moudrosti ve své knize Láska, vztahy a přátelství)