Smutek bláznovství IV – Nekonečno

„Každý z nás celý život věří, že se učí žít, ale ve skutečnosti se učí, jak zemřít.“ (Christopher Hansard, Tibetské umění duševní vyrovnanosti)

Jako malé dítě jsem se před spaním občas trápil myšlenkami, na které jsem nedokázal najít odpověď. Jaký je smysl našich životů? Co znamená krátké nahlédnutí do „reality“, když po ní přicházejí miliony a miliardy let věčné neexistence. Otázky ke zbláznění. Děkuji za ně.

Obracím jednu tarotovou kartu po druhé. Čtu výklad a hledám odpověď i tady. V ruce se ocitá karta „Smrti“. „Pro Boha, tu si tak někdy vytáhnout“. Obracím se ke komentáři. Karta změn, začátek nového cyklu. Změna, poznání. Jaké může být na smrti poznání? Když všechno končí? Zhasínám a odcházím spát. Spolu s dnešním dnem. Jež i ten kráčí ke své smrti. Aby se po několika hodinách znovu probudil. Rozespalý, malátný, trochu nabručený. Ale to už dříve vstalí budí zpěvem. „Živá“ Voda narovná vytlačený polštář, vlasy se srovnají do zákrytu. Po několika minutách je odpočinuté tělo připraveno potkat Život. Pozdravit přátele, zvednout bradu k protivníkům, vyšplhat Mount Everest, přelít Tichý oceán do Atlantiku. Tak nějak to jde až do odpoledne. Možná pak pomaleji a hůř. Docházejí síly a musí nastoupit rozum. Co stihnout a co ne. Pak proklimbaný večer u knížky - či tarotu - a zase ke spánku. Za pár hodin začíná nový den. Prrr, kam tak zhurta? Ach tak. Zapomněl jsem na malou epizodku. Tak zase kousek zpět. Vlastně na dvě epizodky. Kteří mě už rok vítají při vjezdu do brány. Rok spolu. Matýsek a Teddy. První je roční jezevčík. Plný síly a energie. Připraven přehrabat jednu část zahrady na druhou stranu, opatlat mi kalhoty od zablácených pacek a přitom ještě někde sehnat míč, abychom si zahráli fotbal. „Počkej hochu. Jednou ti dojde energie. A budeš jako Teddy“. Tomu už je patnáct . Teddy je zlatý kokršpaněl. Omlácený životem s hodně odpuštěnou zásobou chutí přidat se. Musí zapřemýšlet, co udělat. Každý krok evidentně bolí a tak vyzkoušený vítací rituál zjednoduší. Jak dlouho mne bude ještě vítat? Přečká zimu? Na jaře v ospalé rozkvétající zahradě vždy pookřeje. V létě prohřeje staré kosti; letos ještě sváděl boje se svým nástupcem o vůdcovství smečky. Ale...teď už je podzim. Unavený, klimbající „u knížky“. Těšící se na „postel zimy“.

Odkládám kartu Smrti. Snad nastane po noci den a po zimě jaro. A s ním divoké dětství, léto plodnosti, podzim moudrosti a zima odpočinku. Aby na jaře bylo dost sil pro nové dětství. A tak jde den za dnem, rok za rokem. A život?

Ležím v posteli, dívám se na starší sestru, jak vchází do pokoje k zrcadlu, a závidím jí opravdu „rekordní“ zvonáče. Tedy kalhoty. Ona je přeměří pravítkem a hrdě pronese číslo pár desítek centimetrů. Je fakt dobrá. Ale to už je třicet let. Pár let dozadu je, když moje starší dcera „ohromovala“ podobnými zvonáči tu mladší. Dneska už zase ohromuje rourami. Mne. Jaký já jsem byl panečku „rocker“. A to je pro změnu už patnáct let. Pak přišly zvonáče a roury se blbě sháněly.

Nebo kolik se vystřídalo hudebních proudů. Začínal jsem na melodické domácí scéně a ABBAě. Pak jsem módně emigroval na „nemelodický“ rock. Fakt se mi zpočátku moc nelíbil. Za všechny našetřené peníze jsem nakoupil kazety a nechal si nahrát Zeppelíny. Smazat tu hrůzu nebo být frajer? A vida. Po čtvrtým poslechu nic lepšího několik let nebylo. Pak přišla první dívka. Diskotéky. A rytmické disko. Pak se hnul proud k (nejdříve nechutnému... ale pak velmi chutnému) metalu. Pak převýchova mé ženy ke klidnému folku, pak neklidný „spíd, treš a det“. A co dnes? Rychlost změn je tak divoká, že muzika je jenom dvojí. Na dětském výchovném koncertě hrálo komorní těleso ABBAu. V tehdejší době šok. „Myslím, že se asi divíte“, řekl průvodce koncertem a kapelník v jednom. „Máte pravdu, asi to tak úplně není hudba klasická. Ale je to hudba dobrá. A pak už existuje jenom špatná. Víc žánrů není.“ Dodnes tak vidím i lidi.

Vzpomínám si i na léta „ajťácká“. Jak mladý greenhorn krotil „strašlivého oře“, kolem kterého chodili všichni velkým obloukem. Mocnou „osmdesátšestku“ (první osobní počítač) s mocným výkonem 4Mhz. O rok později díky neuvěřitelnému výstupu – vysoučtované tabulce o deseti řádcích v primitivním tabulkovém procesoru – nahrazenou novou s 8Mhz. O rok později „dva osm šestka“ se 16 Mhz. O rok později „tři osm šestka“ s 32 Mhz. O rok později „čtyři osm šestka“ s 64 Mhz. O rok později Pentium 128 Mhz. O rok později...ta pohádka šla opravdu každým rokem na dvojnásobek dvojnásobku dvojnásobek. Stejně jako naše pracovní plány v posledních letech. Přemýšlel jsem, kdy už konečně přijde ten podzim. Po několika letech nekončícího léta. V němž číslo na straně Dal blíží se k nekonečnu a strana Má dáti „zeje“ stále s nulou.

„Víš, že mám někdy pocit silné telepatie? A jako by fungovala? Je to blbost, viď?“,zeptala se mě nedávno jedna přítelkyně. Člověk s velkým Č. Začal jsem povídat. O vesmíru a času, o nichž jsem si nedávno přečetl v populárně naučné knize osvětlující princip teorie relativity. Fyzik ze mne asi nebude (tedy určitě), ale něco na tom „nekonečnu“ zajímavé je. Vzniklo z jednoho malého bodu v době, kdy „doba“ pravděpodobně neexistovala. Stejně jako prostor. I každý z nás jsme byly kdysi jedním bodem. Rostoucím do nekonečné rozmanitosti. V tom bodě již bylo zakódováno, jak bude vypadat kost stehenní, tvar obličeje nebo ucho nebo nos. Samo o sobě mi dalo dost práce vypočítat jednoduchou nepravidelnou křivku přes derivace a integrály na vysoké škole. A oni si tady defilují tisíce křivek a navíc rozpracované v nekonečnosti času, vteřinu za vteřinou se měnící. V jednom nicotném bodě. Který se ve Velkém třesku“ rozrostl do buněk plicních, mozkových, ledvinových, krevních. Každá jiná a přesto...stvořené z jedné jediné. Podepírající jednu druhou. Mnohé se nikdy nepotkají, ale dobře vědící jedna o druhé vzdáleny milióny světelných let. Buňka ledvinová požádá o „živou“ vodu. Buňka nervová vzkaz doručí a poručí, buňka jiná přinese. Která z nich je vlastně nejdůležitější? Možná ta rozhodovací a poroučecí. Určitě. Počet požadavků se s létem a na podzim zvětšuje. Přidejme tedy nějaké ty mozkové buňky a redukujme ostatní. Pane, paní, slečno. Sedněte si, prosím, a vyslechněte mě. Něco jsme vám našli na mozku. Není ale třeba propadat panice. Medicína již hodně pokročila.

Jdu se svým tátou na podzimní brigádu úklidu listí okolo našeho domu. Nechce se mi. „Vždyť se to ani nepozná, že tam nejsme“. Ať si to uklidí ten, kdo to uklizené chce mít. Naše to není. Úplně stačí, když dáme do pořádku náš byt. Družstevní. Táta nepolevil. A já později pochopil, že jsem venku uklízel „naše“. A v našem bytě zase cizí. Bylo tam míň vlastního než venku. A venku víc vlastního než doma. Škoda, že jsme všichni neměli v dětství družstevní domy a přísné tatínky. Nebojovali bychom proti cizím, ve kterých je víc „našeho vlastního“ nekonečného vesmíru než v nás samotných. Nemuseli bychom zkoušet porazit sebe samotné. A zoufat nad vítězstvím.

Motto:

„Jednou když byl Paleček na projížďce s králem Jiřím, zeptal se krále: „Bratře králi, čí je ta dobrá ves s rybníky a lukami?“. A krále odpověděl: „Těch ubohých lidí ve špitále“. Paleček neříkal nic, ale šel do toho špitálu k těm ubohým na oběd. Měli oběd chudý. Druhý pátek šel ke správci a obědval se správcem. A tu na stole bylo dobrých pečení hojně. Paleček nedočkav ani konce oběda, běžel do králova dvora. „Bratře králi, zle tam! Nemůže být hůře. Ubozí pánové, kteří mají dobrou ves s lukami a rybníky, musejí hladem přimírati, a jejich služebníci a správcové mají jídla nazbyt.“ „Kde se tak děje?“, divil se král. „Nebylo by tak dobře, kdyby se služebníci lépe měli nežli jejich páni.“

(zkráceno z knihy Jana Herbena „Bratr Jan Paleček, šašek krále Jiřího“)