Lid pokreslených papírků

V dějepise jsem nebyl moc velký virtuóz a tak mi pojem „Lid popelnicových polí“ až moc faktů neříká. Spíše jsem si jej zapamatoval jako zajímavou slovní hříčku. Myslím že o lidech, co jsme pokládali za popeláře a oni zatím pohřbívali své bližní v jakýchsi popelnicích. Což nás dnes imponuje. Přemýšlím, jakpak se zapíšeme do dějepisů našich potomků my? Nad čím se budou pozastavovat oni?

MoneyYomanismus from Flickr.com

Otevřu denní tisk a čtu si. Někteří denní tisk proklínají z morbidnosti, já jej čtu rád. Třeba zajímavosti o tom, kterak ve Španělsku vyzráli na zelené dotace. V noci prý spouští elektromotory na levný noční proud a vyrobenou energii vydávají za fotovoltaickou, odkupovanou za vyšší ceny. Jak geniální! Vyrábět v noci z nepotřebné, nadbytečné a levné energie energii nepotřebnou, nadbytečnou a drahou. Už teď cítím z obrazovky monitoru nechápavé obličeje čtenářů: „A proč ne? Ty snad nechceš pokreslený papírek?“
Chlubím se svému švagrovi – prodejci a opraváři bílé elektrotechniky -, že stále ještě doma pereme v pračce, kterou nám sehnal před sedmnácti lety. „Nechcete už to vyměnit?“, dí on. „Vždyť to má malé otáčky a musí to blbě ždímat? Kupte si novou. Ale počítejte s tím, že už vám tolik nevydrží. Dneska to odchází tak po šesti letech.“ Nedokážu to posoudit, ale alespoň co se týká vysavačů, mu musím dát za pravdu. Třicet let starý vysavač stále v garáži vysává auto, doma jsme za patnáct let vyměnili tři. S vyhořelými motory. Vzpomenu si tak i na dotaz čtenáře, proč lyže nevyrábíme bez lyžařského vázání, které je většinou dobré a zachovalé a odpovědí odborníka bylo: „Protože by je z toho důvodu nikdo nekupoval, bylo by jich dost a výrobci by je nemohli vyrábět“. A tak si musíme vymyslet důvod, proč něco vytvářet. Vždyť jsou z toho pokreslené papírky.
A také práce. V jedné knize jsem se dočetl, že primitivní kmeny v Amazonii pracují, protože – kromě toho, že je to způsob obživy – je to i jejich nejmilejší zábava. Kterou si každý den zpestřují nějakou zajímavou hrou. Musím se přiznat, že jsem již dlouhou dobu neviděl člověka, který by práci v našich zeměpisných šířkách považoval za svou nejmilejší zábavu. Obyčejem je „dělat cokoliv, hlavně že jsou desátého na účtu pomalované papírky.“ I já jsem se již v pracovním životě potýkal s dilematem, zda jsem opravdu nucen za pomalované papírky udělat cokoliv.
Třeba o svých rodičích, rozumějme „důchodech“, smýšlet jako o darmožroutech a neproduktivních vyžírkách. Co na tom, že na jejich práci stavíme své úspěchy, když už ani ne vztah k mámě a tátovi. „Ne! Ne! To jsme všechno dokázali my. Oni dokázali akorát za čtyřicet let zničit ekonomiku!“ Ale to koneckonců není až tak důležité. My si zatím nevedeme lépe. Důležité je, že díky nim přicházíme o pomalované papírky, které by přeci mohly zbýt na nás.
A které nemáme a tak musíme smutně koukat do výkladních skříní. Na věci, které už ani nepotřebujeme a nemáme snad ani kam dát. A u kterých s čím dál větší zarputilostí zvyšujeme objemy a počty, jež posléze s největším vypětím (a mnohdy s pomalovaným papírkem v obálce) se snažíme někomu vnutit, abychom to nemuseli vyhodit, protože bychom nedostali pomalovaný papírek.
A tak žijeme (či přežíváme) ve společnosti plné aut, jídla a pití, supertelevizorů a superpočítačů se  superhrami, ve společnosti překypující módními trendy či superzábavou, na jejíž vtipnost nás komfortně upozorní dohrávaný studiový smích. Bohužel těžké je naše žití, protože nám ke štěstí chybí...? Inu pomalovaný papírek. Je ho tak žalostný nedostatek, že třebas nejvyspělejší ekonomika světa rozhodla se vyhnat z některých obydlí své občany a obydlí - jako výsledek lidské činnosti a jako nejzákladnější lidský cíl – rozbít. Proč ne, když jde principiálně o pokreslený papírek.
Sjely se ke konci minulého roku do Kodaně stovky lidí, jejichž společným cílem bylo věnovat se nedobrému stavu naší planety. Společná vůle, podpořená vědomím krizí nevyužitých kapacit – jak výrobních, tak mnohdy na pracovních úřadech stresujících se kapacit lidských – nenašla společnou vůli. Jedni mají pomalované papírky zaslouženě po dlouhé, náročné cestě. Jiní pomalované papírky nemají, další je už mají, ale nedají, až jich budou mít tolik jako ti první. A tak raději než se pomalovaných papírků zbavit, raději ty „odpadky“ budeme dál strkat pod již tak nafouklý koberec.
Jó, pomalované papírky, „to není nějaká lecjaká věc“. Kdo jich má nejvíc, je totiž kapitánem. Minimálně v časopise Forbes. Vyplatí se tak kvůli tomu někoho zprovodit ze světa, někomu jen podrazit nohy, někdy ztratit svou čest nebo tvář. Nebo přátele. Nebo přesvědčit ženu, že vychovávat a věnovat se svému potomku je opravdu ta největší pitomost. Na rozdíl od produkování papírků. Ba co dím, kolik pomalovaných papírků pak stojí neproduktivní školská výchova či represivní aparát na obranu před nevychovaným nebezpečným dítětem. Povzbuzovaným námi samotnými k násilí a brutalitě ve jménu pokresleného papírku. 
Ach ty papírku pomalovaný. Pěkně jsi se vybarvil. Vychovávali jsme tě k tomu, abys usnadnil směnu zboží. A tys vyrostl v nesměnitelnou skladovou hromadu. Ve sklep plný hnijících mandarinek sloužících jenom k závisti těch, kteří je nikdy neochutnají.