Co od nás ta krize chce?

Co ty trhy ještě chtějí? Napadne každého z těch (a je nás každým dnem více), kteří ostřížím okem sledují několik měsíců vývoj na světových trzích. Co ještě chtějí? Vždyť si je hýčkáme. Opečováváme. Mají se dnes jak v bavlnce (ne střelné!). Potřebují dotaci? Šup tam s ní. Další? Přidáme další. Snížit sazby? Snížíme. Záruky? Ovšemže. Neomezené? Neomezené. Nevděčníci. A oni ne a ne se zvednout. Proč? Pracuji, co to dá.

Ben Heine

Říká se, že jsou rozdíly mezi východním a západním světem v přístupu k řešení problému. Ten západní většinou hasí požáry, ten východní hledá jejich příčiny. Nastává tak otázka, zda léčíme správně a zda pouze nedáváme antibiotika nemocnému s angínou, kterého bez povšimnutí necháme chodit do zdravotního střediska ve sněhu bosého.

1. Produkce
2. Světová ekonomika posledních let byla ve velmi dobré kondici. Spojené státy udávaly tempo svými třemi procenty, Evropa nasadila stíhací jízdu, asijští “mamuti” se vyšvihávaly k deseti a více procentům, Střední Evropa zdatně kontrovala. Životní úroveň rostla tak, že žijeme v době, kterou nikdo z našich předků doposud nepoznal. Ohlédneme-li se vzad, řeklo by se “Zřejmě slušnej oddíl.” Z parkovišť náměstí zmizely trabanty, wartburgy, stodvacítky i záviděníhodné žigulíky. S průměrným věkem 18 let. Jak krásný současný pohled na zánovní vozový park. Obnovený a o třetinu mladší. A to nejlepší má ještě přijít. Ve společnosti, kde pracuji, jsme v některých směrech poskočili za pět let o 1100%. V jiných “pouze” tříročně o 334%. Přibývá továren na nová auta, televizory, nové typy kamer, záznamových médií, osobních počítačů. Že bychom dokázali husarský kousek a obnovili třeba automobilový park během poloviční doby? Proč ne? Malý příklad. Máme-li jako východisko 100 jednotek a přidáváme-li každým rokem (pro jednodušší výpočet) 10% produkce, pak jsme za deset let na dvojnásobku. Ouha, kdyby to tak bylo! Raději to zkusme propočítat:
3. Opticky báječné. Na dvojnásobek původní produkce jsme se dostali již po osmi letech, na trojnásobek nám to trvalo dalších necelých pět let, na pětinásobek (přeskočil jsem čtyřnásobek) již jen čtyři roky, po dvaceti šesti letech budeme na desetinásobku původní produkce a každým rokem ji budeme minimálně jednou tolik zvyšovat s geometrickým navyšováním. Vzpomeneme si na pověst o slavném šachistovi, který když porazil neméně slavného vládce, požadaval jako výhru takový počet zrn, kolik se jich vejde na pomyslnou šachovnici (64 polí), přičemž na první pole položil zrno jedno a na každé další pole dvojnásobek? Vládce se vysmíval hlouposti svého přemožitele, než zjistil, že se v celku jedná o necelé 2 tisíce triliónů tun (1 zrno = 0,1g). Sníme krásný sen. Jednou si budeme moci dovolit obměnit osobní automobil každý den! Pokud nám to nezkazí jedna zlomyslnost.
4. Příjmy a výdaje
5. Tak na kolikáté příčce si dneska naše země zrovna stojí? V objemu produkce na hlavu, v hospodářském růstu, v počtu nejbohatších? Máme být na co pyšni. Zisky firemního sektoru zveřejňované v médiích se pohybují v nárůstu desítek procent ročně. Náhodně vyberu z internetu:
6. (+20%).
7. 24%.
8. 35%
9. 15%.
10. Jsme opravdu dobří. Ve vzduchu však visí otázka jedné reklamy: “Odkud se (ty peníze) berou?” Všichni svorně odpoví “z firemního sektoru. Spotřebitelé se samozřejmě mají lépe”. Je asi nutné rozebrat vztahy mezi firemním a soukromým sektorem.
11. Firma 1 a 2 vykazuje zisk generovaný vůči firmám. Teprve třetí firma vůči spotřebiteli. Je otázkou, zda zisky prvních dvou firem jsou opravdu financované z výroby. Neexistuje totiž ve společnosti jediný výrobek, který by v závěru produkčního řetězce nebyl financován ze spotřeby fyzické osoby. Pokud by totiž výrobní spotřeba nezahrnula výrobní vstupy do své výsledné produkce, stala by se ztrátovou a zanikla. Nakonec i auta v našem příkladu prodaná eventuálně firmám mohou (a musí) být rozpočítána jako výrobní režie do výsledné ceny nějakého produktu či služby spotřebiteli. Fyzické osobě.
12. Připustíme-li, že jsme zaměstnanci velké úspěšné společnosti, která produkuje po dvaceti šesti letech desetinásobek produkce, pak bychom měli mít ve stejném čase desetinásobek příjmů, abychom produkci mohli koupit. Pokud tak neučiníme, vznikne nerovnováha na trhu označovaná jako krize z nadvýroby.
13. Máme tedy na to? (2 průměrní dospělí + 2 průměrné děti)
14. /* Hrubá mzda 20,5 tis., čistá mzda cca 16,5 tis., 2 dospělí = 33 tis. (upozornění: průměrné mzdy nedosahuje 2/3 obyvatelstva)
15. /** Cena průměrného třípokojového bytu 1,8 mio, uvedena splátka třicetileté hypotéky
16. /*** Průměrný nárůst za poslední 3 roky
17. /**** Koupě a opravy automobilu, opravy nemovitosti, dovolená, studium, koníčky, elektronika, domácí vybavení, oděvy, pojištění,.... Statistický pokles cen (hlavně elektroniky) je velmi ošidný. V roce 2000 koupíme průměrný televizor za 20 tis. – LCD přitom stojí 80 tis. O osm let později koupíme LCD televizor za 25 tis., což považujeme za velké snížení cen. Tento televizor je však z hlediska spotřebitele průměrným televizorem, přičemž cenové zvýhodnění původního televizoru (z roku 2000) spotřebitel již neocení, protože na trhu není. Ceny průměrného spotřebního zboží s rostoucí kvalitou rostou (nikoliv klesají).
18. Perpetuum mobile z firemní oblasti se nekoná. Tedy stav, kdy bychom vytahovali průměrně dvacet procent z pětiprocentně rostoucího trhu a trh by zároveň bohatnul. Jako magistr Kelly, který přesvědčoval Rudolfa II., že zhmotňováním vzduchu vytvoří krásnou Syrael. I ten si musel pomoci “kouzlem”. V tomto případě kouzlem snižování reálného příjmu obyvatelstva.
19. Multiplikace úvěrových peněz
20. Někteří ekonomové se snaží přesvědčit veřejnost, že za krizi může takzvaná multiplikace peněz. Neúměrné zvyšování množství peněžních prostředků v ekonomice prostřednictvím úvěrování. Investoři s “nadbytečnými prostředky” pak musí investovat volné prostředky do rizikovějších obchodů – typů hypoteční úvěry. O co se jedná. Centrální banka jako jediná může regulovat objem peněz v ekonomice. Vydávat do oběhu peníze nové. Ostatní banky s penězi obchodují. Shromažďují je a půjčují. Z každého vkladu může banka půjčit 98% a 2% držet jako rezervu (tzv. minimální).
21. Žadatel o půjčku obdrží peníze. Koupí si za ně zboží a zaplatí s nimi. Obchodník, který utržil peníze, nabytou sumu uloží do banky a tato suma může být opět půjčena. Z 98%. Každé peníze jsou tak půjčené několikrát. Schematicky takto:
22. Transakce proběhne asi 500x a na jedny reálné peníze se do ekonomiky dostane padesátinásobek půjčených. Za ně bychom měli ovšem spíše poděkovat. Proč?
23. Proces má několik omezení:
24.       a)  V ekonomice musí být peníze, které se mohou multiplikovat. Splněno.
25.       b)  V ekonomice musí být zboží, na které se bude půjčovat. Nikdo si totiž nebude brát půjčku, aniž by ji měl za co utratit. Proces multiplikace se automaticky zastaví, jestliže v ekonomice není zboží. Naopak se nastartuje, pokud produkce je. Z výše řečeného, produkce je aktuálně více než dost. A díky multiplikaci nachází i odbyt. V opačném případě by se kola “byznysu” zastavila totiž o něco dříve. Splněno.
26.       c)  Poslední omezení se pro nás stává kritickým. Multiplikace je schopna pokračovat za podmínek, že osoba, které má být úvěr poskytnut, má dostatek zdrojů ke splácení. Z výše uvedeného vyplývá, že volné zdroje ke splácení se snižují, neboť končí ve firemním sektoru. Na druhou stranu, se snižujícími zdroji se snaží spotřebitel udržet si životní standard, a proto k půjčce sahá čím dál častěji. Nejdříve krátkodobě, kterou posléze – při problémech se splácením, díky snižování nominálního příjmu – přefinancovává střednědobě, nakonec dlouhodobě. V Americe tolik oblíbenou neúčelovou americkou hypotékou. Málokdo počítá s tím, že s rostoucími zisky firem klesá reálný příjem (viz výše), který sám o sobě stačí ke vzniku budoucího problému se splácením. Pokud ne, přidá se další patálie. Třicetiletou hypotéku spotřebitel sjednává v nejproduktivnějším věku s nejvyšším příjmem. Ten se kolem hranice 50 let začne snižovat nejen reálně, ale i nominálně. Fakticky na výplatní pásce. Zde vzniká mýtus o neopatrných bankách, které poskytují hypotéky “burákovým černochům bez peněz”. Pokud uvážíme o jakou částku nakažených hypoték se jedná a vezmeme-li v úvahu fakt, že mezibankovní rejstřík o delikventech je ve Spojených státech na podstatně vyšší úrovni, pak špatná hypotéka musela být poskytnuta snad každé páté rodině. Která je nesolventní. Není zvláštní, že nejvýkonnější a nejbohatší ekonomika světa má problém zajistit nejzákladnější potřebu bydlení u takovéto masy lidí? A že má takovéto procento neplatičů? Anebo je problém ve “vybrakovaném” (možná moderněji vytunelovaném) trhu? Kde oběživo na jedné straně přestalo plnit fukci oběživa a stalo se skladovou zásobou, a na straně druhé dramaticky chybí? Proč je příčinou krize nadbytek peněz, který vzniká z úvěrování? Je normální půjčovat si peníze, pokud jich mám nadbytek? A proč nyní zachraňujeme “krizi z nadbytku finančních prostředků” přiléváním nových finančních prostředků? Je-li na trhu stabilní a omezené množství peněz, které se geometrickou rychlostí přelévá na individuální a firemní účty, pak někde musí scházet. Ve spotřebě. Která je – Bohu žel – základním motorem ženoucí ekonomiku vpřed. Vyrábět bez odbytu totiž nemá ekonomického smyslu. Přilitím oleje do ohně je, že kumulované individuální objemy finančních prostředků, které měly být použity ve spotřebě jako oběživo a nebyly - a chybí zde, jsou investovány do akciového trhu (ten totiž nelépe vydělává). Investice do kapitálového trhu je však dodatečný kapitál sloužící k rozšíření produkčního potenciálu firem. Tedy k další, již nespotřebované a nadbytečné produkci!!!
27. Jak začínal příběh Tenkrát na Západě?
28. Po pádu železné opony a se změnami na asijském kontinentě se otevřela (zaběhanému) světu rozsáhlá odbytiště. Hladová po produkci, v lepším případě s finančním potenciálem, který nebylo “za co utratit”, v horším případě levná pracovní síla, která je ochotná se pro nedostatkové zboží zadlužit. Zatím nezadlužená. To podpořilo masivní hospodářský růst.         
29. Počáteční stav silné poptávky......
    
30. ...se ztransformoval do podoby, kdy odbyt produkce je podmíněn půjčováním-poskytováním úvěrů, neboť prostředky určené pro spotřebu jsou použity na podporu produkce (viz výše). Jak již také víme, půjčování je však limitováno schopností splácet a tak v současnosti část výrobků a služeb (včetně bydlení) hledá odbyt, neboť úvěrový trh je přeplněn a není schopen rostoucí produkci pokrýt. Produkce však s jeho každoročním dvaceti až třiceti procentím růstem počítá.
31. 
     
32.  
33.  
1. Hmmm, jak dál? Určitě pomůžeme bankám, aby doplnily zdroje za nesplácené úvěry a mohli znovu půjčovat. Vyčlenili jsme spousty prostředků a medicína nezabírá. Po nějakém čase zjistíme, že budeme do bank muset nalévat další sumy, neboť se splácet ještě nezačalo. “Není z čeho”, říká dlužník. A co je další problém – nezačalo se ani půjčovat. Není totiž komu. Spotřebitelé jsou bez prostředků, v krátké budoucnosti čím dál více i bez zaměstnání a bez příjmů díky útlumu nadbytečné produkce. Dále pak i pod drobnohledem zpřísněných kritérií pro poskytování úvěrů. Těžko můžeme očekávat, že se něco na této skutečnosti v dohledné době změní. Nahromaděného kapitálu se nevzdáme, neboť je zárukou naší bezpečnosti. Proti těm, kteří chtěli stejně vyhrávat, vítězit a porážet jako my. Jen nejsilnější přeci zvítězí a hrdě povstane nad polem poražených. Očekávaje obdiv.
2. Současný svět ze svého slovníku vyřadil pojem “optimalizace” a nahradil jej pojmem “maximalizace”. Mega(store), Giga(parametry), Hyper(markety), Ultra(slevy). Maximálně jíst. A pak miximálně hubnout. Maximálně pracovat. A maximálně utrácet. Maximálně vydělávat (i přesto, že první definicí kapitalismu, kterou jsem slyšel, bylo “Vydělej si a nech vydělat.” ). Systémy vždy kompenzují nerovnováhu. A tak přemýšlím: nechybí nám náhodou maximálně žít? Byť třeba jen optimálně?
3. Motto: "Lidé neustále utrácejí peníze, které nevydělají, za věci, které nepotřebují, jen proto, aby udělali dojem na ty, které nesnášejí."