Falešná hra ministra Pospíšila

Již týdny je veřejnost bombardována informacemi o nezákonném počínání jednoho varnsdorfského detektiva cizinecké policie, který si opatřoval záznamy telekomunikačního hovoru významných osob. Bez zájmu svých nadřízených a s povolením soudu získával citlivé informace například o předsedovi ústavního soudu nebo blízkých spolupracovnících prezidenta republiky. Díky těmto informacím je možné s neuvěřitelnou přesností rekonstruovat pohyb, kontakty i zvyky sledovaných. Tyto informace lze použít lecjakým způsobem, třeba i k vydírání. Pravděpodobně se však jedná jen o pověstnou špičku ledovce.

Ukazuje se, že nejde o selhání jednotlivce, ale přímo systému. Už proto, že odhalení přišlo až díky náhodě.  Oprávněně si můžeme klást otázku, kdo je za tento stav odpovědný. A viník není jen jeden. Od policisty, přes jeho nevšímavé nadřízené, až po soudce, který si svou dobře placenou povinnost posoudit oprávnění žádosti plete s automatem vydávajícím potvrzení po zmáčknutí tlačítka. Soudce jistě nemusí vždy přijít na podvod zosnovaný policistou. Stejně tak nemusí tušit, komu dané číslo patří a snažit se jej ztotožnit. Jistě ale nemůže bez náležitého odůvodnění policie  povolovat několik měsíců či let sledování desítek čísel, aniž by nabyl jakéhokoliv podezření.

Tato událost a její vyšetřování v plné nahotě ukázalo charakter a především způsob práce ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Místo, aby se veřejnosti omluvil za ostudné selhání kontrolních mechanismů za které odpovídá, snaží se teď své chyby zastřít výkřiky o podávání kárných žalob a potrestání viníků. Provádění kontrol týmem odborníků z ministerstva spravedlnosti je jistě na místě. Mělo však přijít preventivně před několika lety, ne až po odhalení skandálu této velikosti. Jiří Pospíšil se tak sám nařízením kontrol usvědčil z toho, že nástroje na zajištění ochrany soukromí má, jen je nevyužíval.  Navenek se tak může tvářit, že selhali jiní, ale sám musí vědět, že selhal i on sám. A selhal v jedné z nejcitlivějších oblastí, ochrany soukromí. Pro konzervativního politika v západní Evropě by to byl konec kariéry. Ne tak v případě Jiřího Pospíšila. Ten jako obratný politik svou neschopnost využívá a staví se do role ochranitele občanů a přísného ministra, který trestá viníky.