Hranice snu

Zdál se mi sen....sen natolik skutečný, a nadpřirozeně detektivní, že se smísila pravda s realitou a já najednou nevěděla, jak to vlastnš bylo.....věříme? Nevěříte? Začalo to všechno výletem do Prahy, složit přijímačky na Karlovu univerzitu, kde jsem chtěla pokračovat v rámci magisterského studia......

Fact of fiction

Přijímací zkoušky byly ráno a na druhý den jsem si měla zajít pro výsledky. Byla jsem proto ubytována v jednom malém hotelu. Ke Karlovce to bylo kousek pěšky, takže jsem se rozhodla, že pokud bude i druhý den stejný hic, půjdu bosky. Myšlenka byla jednoduchá: pokud jsem přijata - cesta bude osvěžením, a pokud to neudělám, bude to zasloužené utrpení. Chtěla jsem to vzít kolem starých velehradských zahrad. Co si vzpomínám, probíhá na nich již několik let výstavba. Dokonce i můj děda tam měl dům i pozemek, než se mu stala ta situace s jeho dcerou Magdou. Teď už tam nikoho neznám, ale to místo mě stále láká. Rozhodla jsem se tedy, že se tam cestou naz5 zastavím. Druhý den ráno bylo počasí jako z kopírky a výsledky přijímaček byly pozitivní, takže jsem byla čerstvým bakalářem, přijatým na Karlovu univerzitu. Adios Zlíne! Před fakultou byli i další studenti, kteří se radovali stejně jako já se stejným lejstrem v ruce. Absolutně jsem tu partu lidí nepochopila. Nevypadali ani jako bakaláři, ani jako osoby, co by kdy v životě byli přijati na Karlovu univerzitu. Spíše mi připomínali skupinu hippiesáků vytržených ze 70.tých let. Ale nemohla jsem je soudit. Sama jsem byla bosá.

V Praze jsem musela ještě počkat na oficiální vyhlášení a obdržení lejster. Po obědě a vehementních nákupech jsem se tedy rozhodla vydat se na ty Velehrady. Sice jsem si cestu pamatovala, ale opravdu se mnohé změnilo. Nyní se tam dalo dostat i z opačné strany. Tedy, domy stoupali do kopce podél pravé strany vyhlášené ulice Zlatoruční, ale nyní byla postavená i z druhé strany nová ulice K Nebesům. Cesta pod pozemky, která tyto dvě ulice spojovala, však zůstala stále ve fázi výstavby.

Došla jsem pod pozemek a nestačila jsem se divit. Jediná přístupová cesta k domu byla nyní zespod. Úzká ulička stoupající ostře do kopce. Nejdřív kolem plotu a pak úhlopříčně napříč pozemkem. Nevím, co mě to napadlo, ale chtěla jsem se k domu dostat a poznat nové majitele. Ta cesta strašně ujížděla. Hlína byla tak dokonale udusaná a pokrytá nejbarevnějšími oblázky, že jsem si připadala jak na čerstvě umyté podlaze. Měla jsem problémy se vůbec dostat k domu a musela jsem přemýšlet, jestli tam přece jen nevede ještě jiný přístup. Nenapadlo mě, že nad domem je další hlavní cesta, neboť jsem o ní nevěděla. Nikdo si mě dlouho nevšímal a má snaha se proměnila v řízenou demolici, neboť na co jsem sáhla, se začalo ukazovat vysoce „na oko“. Jinak pevné stupínky byly jen naaranžované, dřevěná dvířka na okrasné chatce byly nastrčené a se vším se zřejmě počítalo, že se toho nikdy nikdo nedotkne. Mně se to bohužel podařilo, a to se nemělo stát. Bohužel - bohudík – mi někdo podal ruku a vytáhl mě na rovnou část pozemku. Byl to Juro. Magdin dlouholetý loajální a velmi zručný partner. Albín. Co tu dělá? Jestli je to on, tak tu musí žít přece Magda. Ale jak to? Byla jsem z toho překvapení naprosto kamenná. Tady něco smrdí, pomyslela jsem si.

„Čo tu robíš?“ zeptal se mě.

„Ahoj Juro, to jsem přece já, Lucie, Magdina neteř. Byli jste u mě kdysi, když jste hledali ve Zlíně azyl před tou mafií, pamatuješ?“ Byla to jediná vzpomínka na něj, takže jsem ji musela použít. Juro se na mě podíval, přejel mě očima a povídá: „No hej, vitaj. Čo ty tuna robíš?“

Uf, spadl mi kámen ze srdce. „Přijela jsem do Prahy dělat přijímačky na Karlovu univerzitu, a jelikož jsem je dělala včera a vyhlášení je až zítra, napadlo mě se za vámi zastavit. Teda, nevěděla jsem, že tu bydlíte. Šla jsem vlastně jen tak nostalgicky okolo.“ Fantasticky jsem se do toho zamotala. Tohle mi přece nemůže projít. Ale naděje umírá poslední přece.

„Aha, veru moc tomu nerozumiem, ale poď ďalej. Magda bude beztak ráda, že po dlhé dobe zpozre známů tvár“ dodal.

Pomohl mi dostat se k bazénu a já si tak všimla těch změn od doby, kdy jsem tam byla naposled. Pravda- sedm let je sedm let. Dům vypadal zmodernizovaněji. Měl tmavší omítku, větší bazén se skluzavkou, modernější černá okna, na střeše byly satelity, místo muškátů orchideje a před jedním takovým květináčem seděla Magda a spokojeně si vykuřovala. Když mě viděla, doslova vyletěla z lehátka, rozkašlala se, přejela mě vražedným pohledem a poté i Jura.

„Co tu děláš?“

„Já jsem přijela do Prahy na přijímačky na Karlovku a mám dneska volno, tak mě napadlo, že se tudy projdu. Víš jak, dlouho jsem tu nebyla, chtěla jsem se podívat, jak se to tu změnilo. Čekala jsem tady nové majitele, jak jsi mi tehdy říkala. Ale tohle je mnohem milejší překvapení.“ Bylo to jediné, co mě napadlo říct.

Magda najednou jako by zrudla a hned na to byla bílá jako běloba. Doslova dokázala měnit barvy jako chameleon, i když se tvářila spíše jako pěkně rozzuřený býk. Začala chodit kolem bazénu a něco si pro sebe stále mumlala. Po několika minutách, co jsme ji s Jurou nechápavě pozorovali, se k nám vrátila, zapálila si další cigaretu, a spustila: „Myslím, že nemá cenu chodit kolem horké kaše. Stejně ti to asi došlo.“ Juro se na ni díval, jakoby právě uviděl smrt. Dost mě to překvapilo, protože takhle se měl tvářit před pár minutami a né až teď. Nicméně jsme oba mlčeli a Magda nebojácně a chladně pokračovala. „Asi ti došlo, když mě tu vidíš, že jsem tehdy lhala. Dobře, je to venku. Ta mafie byla tehdy fikce. Potřebovala jsem se před tebou očistit, aby si aspoň někdo myslel, že jsem to já, ta svatá, komu jde o život. A co si budeme nalhávat, ty jsi pro tohle byla ideální. Netvař se nechápavě. Nejupřímnější, nejskvělejší, nejhodnější a nejoptimistější člen rodiny. Kdo jediný mohl být mým komplic, když ne ty? To, s tím přepisem domu na mě, že tu byla mafie a dědu připravila o vše, to je pravda. Ne však úplná. Dům je stále můj a oni mají celou firmu. Nevím, co se tam děje. Už je mezi námi konec. Ale všichni jsou šťastní a spokojení.“

Byla jsem naprosto v šoku. Ten jízlivý tón, který to vše doprovázel, ta nenávist v očích, která se ji drala ven přes ty černočerné vlasy, které jako vždy nechala volně splývat do obličeje. Bylo mi z toho na zvracení. Ale nemohla jsem si pomoct a musela se zeptat: „A to se nebojíš, že se to děda dozví? Že přijede a zjistí, co se stalo? Že ti to vrátí i s úrokem?“

„Nepřijede a nezjistí. Nebudu ti říkat jak, ale je to prakticky nemožné.“ Odpověděla.

„A není ti ho líto? Víš, co teď zažívá? Připravila jsi ho přece o všechno!“ Začala jsem Magdě vyčítat. Cítila jsem, jak se ve mně začínají zvedat emoce. Nečekala jsem, že tohle dobře skončí. Proč já tam jen chodila, začala jsem si v duchu vyčítat. Taková blbost. Co mě to jen napadlo? Děda je beztak už někde zakopaný a teď jsem si zřejmě zhasla i svou svíčku. Ale nepřestávala jsem doufat. Přece jen - já nic zlého neudělala. A jestli má pravdu v tom, jak mě všichni berou, pak tohle musí skončit v můj prospěch. Musí. Musí se něco stát. A najednou to přišlo.

„Nazdar lidi, můžem dostat pivko?“ ozvalo se z míst nad domem. Až teď jsem si všimla, jaký je hlavní zdroj její současné obživy. Byl to velmi chytrý tah. Přes vrchní část jejich pozemku, tam, kde dříve byly plodné vinice, vedla jediná asfaltová cesta napříč pozemkem široko daleko, čímž spojovala obě ulice, Zlatoruční s K Nebesům, takže se lidé nemuseli potácet přes tu spodní - nedostavěnou. Na konci byla škola, a jelikož uprostřed té ulice měli na pozemku i menší hospůdku se zmrzlinovým stánkem, došlo mi, že se nemají vůbec zle, a že jí ta zrada za to stála. Navíc, ten hlas jsem znala. Patřil Tereze. Mé největší rivalce. Nevím, co tam dělala, ale byla v tu chvíli, i přes to jak se obě nesnášíme, nesmírně ráda, že ji vidím. „Ahoj Terko! Co ty tady děláš?“ Snažila jsem se uniknout smrti.

Tereza na mě pohlédla tím jejím typickým arogantním pohledem, když mě pokaždé vidí. Opravdu se nemáme rády, ale odpověděla: „Znáš to, proč bych neudělala kámošce kšeft? Můžem dostat to pivko?“

„Hej, počkaj o chviľu,“ odpověděl Juro a všichni jsme šli nahoru do té hospůdky. Absolutně mě nepřekvapilo, že se ty dvě znají. Konec konců, vrána k vráně sedá. Juro se věnoval hostům a Magda šla udělat kávu. Řekla jen: „Tenhle rozhovor dokončíme. Teď povídej, jak se máš. Nemusí nikdo vědět, že se něco děje.“ Nemělo cenu dělat nic jiného, než hrát.

Povídali jsme si asi půl hodiny a pak mě napadlo, že vezmu Terezinu partu a zajdeme opravit tu škodu, kterou jsem napáchala. Bylo by dobré, kdyby se díky tomu nade mnou smilovala, i když jsem tomu moc nevěřila. Po chvilce se mi je podařilo přemluvit a šli. I když neochotně, ale šli. Pracovali všichni kromě Magdy, Terezy a nějaké její kamarádky Sáry. Jak jinak. Během oprav jsme se i zasmáli a vymysleli nová řešení, která by zabránila zborcení během příštího nechtěného kontaktu s člověkem. Po chvilce jsme dostali žízeň a já se obětovala, že zajdu pro vodu. Magda si mě všimla a myslela si, že chci vzít do zaječích. Zeptala se Jura, jestli je to pravda a až když ji to potvrdil, že má opravdu žízeň, nechala mě jít do kuchyně pro nějakou vodu. Cestou jsem si všimla, že chybí holky, ale slyšela jsem je z obýváku. Dívaly se na televizi a byly poněkud veselé. Ani si nevšimli, že jsem prošla. Cestou naz5 z kuchyně jsem si však všimla, jak si Sára sedá na Terezu. Zarazila jsem se. O co tady jde? Vždyť ona přece není taková. Není nikdy ani milá, ani veselá a vždy chodí v doprovodu svého přítele. Sára už na ní seděla a měla povytaženou sukni. Začala Terezu hladit po vlasech a vypadalo to, že se právě chystají si to pěkně užít. Nechápala jsem. Párkrát jsem mrkla a rozhlídla se, jestli někdo nejde, třeba její přítel. Ti však byli z druhé strany domu, takže o situaci v obýváku neměli ani páru. Sára už začínala vzdychat. Nechtěla jsem to vidět, aby se o mě neřeklo, že jsem šmírák, ale nedalo mi to. Bála jsem se, kam až to dojde. Najednou však z venku zakřičela Magda: „Kde si s tou vodou? To ji točíš po kapkách?“

V tom Tereza vyskočila tak, že odhodila Sáru. Ta spadla na zem a obě se začali nervózně dávat do pucu. Když si mě všimla, jak tam stojím jako opařená čajem, probodla mě pohledem a šla ven na cigaretu. Myslím, že už jsme kamarádky.

Sára zůstala uvnitř tiše stát a smutně, přitom stále vzrušeně, se dívala na odcházející Terezu. Když jsem donesla vodu, kluci již měli hotovo. Tahle situace mě absolutně ohromovala. Jedna hloupá procházka a teď tady bojuju s úsměvem na tváři o život, přitom mě už nechce zabít jen jedna osoba. Měla jsem z toho všeho ohromnou chuť na zmrzlinu, chtěla jsem si ji vzít, když jsme přece jen stále rodina, ne za ni platit, ale zjistila jsem, že už to takhle nejde. Dostala jsem o5 vodu a dlouho jsme si všichni povídali. Magda mě ale neustále přejížděla pohledem hlídacího pitbula. Pořád jsem se snažila zavést debatu na to, co se stalo, ale bála jsem se. Věděla jsem, že kdyby u sebe měli zbraně, v tu ránu bych byla jak ementál.

Hned co parta odešla a zůstali jsme sami, Magda to udělala za mě. Ne že by mě prošpikovala kulkami, ale z ničeho nic to vytáhla: „Tak co s tebou teda, když to všechno víš?“ Začínalo mi být úzko. Poprosila jsem Juru o další vodu, ale Magda se zřejmě smilovala, protože donesla 2 plné sklenice bloody Mary. Napila jsem se, ale neměla jsem to dělat. Chtěla jsem z rozhovoru co nejdřív vybruslit, proto jsem spustila: „Podívej Magdo, je to sice věc, která mě zajímala, ale teď už jsem jinde. Dneska jsem udělala přijímačky a chtěla jsem se o svou radost s Vámi podělit. Co bylo, to bylo. Já už jsem dávno dále, ty taky, takže nemá cenu rozmazávat historii. Pokud se nemýlím, děda by to taky neudělal.“

Magda ale naléhala: „To mi chceš navykládat, že nikomu neřekneš, co jsem udělala? Jak jsem zlá a zkažená? Že jsem kvůli domu a pozemkům poslala na vlastního otce mafii?“

Co jsem měla dělat? Tahle situace se mi přestávala líbit. Ať řeknu, co řeknu – živá se ven nedostanu. Něco jsem ale říct musela. „Pokud je mi známo, mám jen dvě možnosti. Buď to řeknu, začne vyslýchání a mě utečou promoce i akce, které plánuju už rok. Navíc pokud se, o čem není pochyb, dostaneš do lochu, nemáš problém na mě poslat ty svoje kamarády a pomstít se nejenom mě. To, že ty jsi neměla svého otce ráda, neznamená, že já svoji rodinu tak lehce zaprodám. Z toho mi tak nějak plyne, že se jedná o celkovou změnu mojí budoucnosti. Změna identity, školy, oboru, zákaz pobývání na veřejných prostranstvích a na otevřených akcích, což je jinak můj celý život, atd. Obě moc dobře víme, že pomsta je silnější než život s černým svědomím. Takže se nabízí ta druhá možnost. Tím, že to neřeknu, se stávám spolupachatelem a pokud to prásknu – udám i sebe. Já mám co ztratit, takže to udělat nemůžu. Ovšem pokud mě začneš jakkoliv vydírat nebo budeš stát o opětovné shledání, provalí se to.“

Ta chvíle ticha a ty pohledy z očí do očí byly snad nekonečné. Nakonec Magda přece jen vstala, šla k zmrzlinovému boxu, natočila mi vanilkovou zmrzlinu, dala mi ji do ruky a řekla: „Stvrdila bych to krví,“ podívala se na hodinky, „ale teď už raději ne. Zmiz mi z očí!“ Neváhala jsem. Zvedla jsem se, vzala si zmrzlinu a šla. Nechápala jsem to. Žiju. Odcházím živá. Sice se mi podlamují kolena, hlava se mi točí, mám chuť usnout v nejbližším keři, ale žiju. I když ta oběť, že do konce života budu žít s černými sny jako spolupachatel, je nepředstavitelně těžká.

Ta cesta z Vinohrad byla naprosto skličující. Nevěděla jsem proč, ale myslela jsem, že každou chvíli usnu a děj se vůle Boží. Tyhle pocity jsem moc dobře znala. Malátnost, únava, zmatenost. Nebylo to poprvé, kdybych na vlastní kůži pocítila účinky drogy Rox. Bloody Mary. Jasně. Ta zmije. Věděla se, že pokud do deseti minut nenajdu vodu, vyhrála. Už mi bylo nejhůř, když v tom jsem slyšela, jak na mě někdo volá. Asi halucinace, pomyslela jsem si. Byl to ženský hlas. Znělo to jako….

… Co? Ležela jsem v posteli. Nebyla moje, ale tu postel jsem znala. Musela to být mámina postel. Venku byla ještě tma, nade mnou byly dvě světla, což normálně tam bývá jen jeden lustr. Navíc jedno světlo bylo složené ze čtyř žárovek, z toho dvě svítily a ty zbylé se jen tak divně kroutily. Vedle mě ležela Monika a Gábina. Cože? Co tam dělaly obě? A proč slyším tolik hlasů? Čí jsou? Hned co obě zaregistrovaly, že jsem vzhůru, mě uklidnily, že mi to všechno poví ráno, o tom, co se stalo. Byla jsem naprosto zmatená, ale po tom, co jsem dnes večer zažila, jsem se rozhodla rezignovat a přijmout fakta. Přizpůsobit se okolí. Vstala jsem tedy a na nic se už neptala. Bylo mi to jedno. Byla jsem ráda, že žiju, že jsem doma, i když nevím jak, a že už ze mě ten Rox vyprchal. Navíc mě tak nějak hřálo u srdce, že jsem udělala toho bakaláře a jsem přijata na Karlovku. Vyšla jsem tedy z ložnice a nechala tam holky podřimovat. Asi měly náročnou noc, pomyslela jsem si, ale musela jsem se pousmát.

V bytě byla spousta lidí a všichni okolo mě se radovali. Nevím, co tam dělali, ani jak se tam dostali, ale byli tam i mí profesoři. Hráli v kuchyni dokonce karty. Chvíli jsem je jen tak pozorovala, když si toho zřejmě všimla Veronika, protože ke mně přišla a řekla mi, že jsme je večer potkali a jelikož „přece bylo co slavit“ a já jsem tvrdila, že mám volný byt, tak že můžou přijít. „Ou. No to je dobrý šok. Gerbínský s Mauerem u mě hrajou karty.“ Neudržela jsem se a začali jsme se obě smát.

Najednou jsem slyšela další povědomý hlas a mluvil na mě: „Hej Luci, tak my už teda půjdeme, fakt dík moc za přespání, nevím, co bych jinak dělala.“ Byla to Olga. Ta Olga, která bydlí 60 km ode mě a je tady s cestovním ruksakem, v pohorkách z 2. větové války, ve svetru, který zřejmě zdědila po dědovi a s nějakýma dalšími dvěma kluky, co si obouvali boty a odcházeli. Než jsem se nadála, už byli fuč. Stále jsem měla velký problém bojovat s očima, abych je vůbec nechala otevřené a vnímala okolí, i když už tělo bylo vzhůru. Říkala jsem si, že to musí být sen. Šla jsem si raději opět lehnout do postele a zaměřila jsem se na ty žárovky.

Nepochopila jsem to. Opravdu se kroutily jako živé. Dokonce se jedna z nich začala ke mně přibližovat. A to docela rychle. Mohla jsem se jí i dotknout. Šla mi po krku. Začala mě škrtit. Co se děje? Co to má znamenat? Nemohla jsem otevřít oči. Začala jsem řvát a škubat sebou. Tím se mi podařilo vypnout ji ze zásuvky a pustila mě. Fuj. Co to bylo? Zavolala jsem Marcelu, která tam, nevím proč, byla taky a chtěla jsem vysvětlení. Nebyla mi ho schopna podat. Najednou se ale vedle mě pod postelí něco pohnulo, což mě odvedlo od původní myšlenky. Podívala jsem se na Marcelu s tím výrazem: ,Co to má být? Další přelud nebo snad nějaké zvíře?‘. Ale Marcela se jen usmála a dodala: „To je vnučka od Gerbínského. Vzal ji s sebou do hospody na zmrzlinu a vidíš, jak to dopadlo. Nech ji spát, on si ji pak vezme.“

Tak to už bylo na mě moc. Ničemu jsem nerozuměla. Kdo jsem? Kde jsem? Co se děje? Co je za den? Co se stalo? Nebyla jsem schopná tomu porozumět. V kuchyni hráli mí profesoři karty, v obýváku probíhala nekontrolovaná zábava absolutně cizích lidí, potkávala jsem své staré známé a přitom jsem se právě vrátila z Prahy, kde jsem se stala spoluúčastníkem vraždy a obětí Roxu, viděla jsem Markétu skoro si to rozdávat se Sárou, snažila se mě zabít lampička a v mámině posteli spali asi celou noc čtyři lidi včetně mě. Absolutně jsem nepochopila, že se nás tam tolik vešlo. Neudržela jsem se. Zakřičela jsem na všechny v posteli, ať okamžitě vypadnou, že potřebuju být sama. Kupodivu to zabralo, protože odešli a nechali mě tak samotnou, napospas mým myšlenkám. Začínala jsem opět usínat. Zdálo se mi to jako nejschůdnější alternativa. Začala jsem snít……

Jela jsem někde na kole. Šlapa jsem nohama, ale jela bez držení. Měla jsem na sobě dlouhé volné růžové pyžamo a v něm jsem držela spoustu věcí. Najela jsem na cyklostezku, po které - v proti směru jezdila auta. Uhýbala jsem jak jim, tak i ostatním cyklistům, protože jsem si myslela, že jsem chodec. Když mi opět došlo, že jsem vlastně cyklista, začala jsem se opět soustředit na to vše, co jsem vezla a nesměla ztratit. Najednou jsem byla před rozcestím. Cyklostezka zahýbala ostře do leva a objížděla ovesné pole. Skrz něj napřímo vedla polní cesta. Chtěla jsem zahnout s většinou, ale najednou jsem byla sama uprostřed pole a jen slyším, jak na mě někdo volá: „Slečno, tamtudy jet nesmíte! Vraťte se laskavě na silnici!“ Ale mě bylo příjemně. Smála jsem se a jela dál tím nádherně zeleným polem. Viděla jsem rodiny s dětmi, jak jdou po cyklostezce a naštvané cyklisty, kteří se jim musí vyhýbat. Tomu všemu se zase podařilo vyhnout se mě….

Najednou jsem se probudila. Měla jsem úsměv na tváři. Bála jsem se ale otevřít oči, tak jsem raději první zašmátrala kolem sebe. Nikde nikdo. Poznala jsem, že ležím stále na mámině letišti a že je ustláno. Otevřela jsem oči a zjistila, že na stropě je jen jeden původní lustr. V ložnici nikdo nebyl, v obýváku bylo uklizeno, bratr byl ve škole. V kuchyni nikdo nehrál karty. Ani nádobí nikdo nepoužil, ani neuklidil. Prostě tam leželo, stejně než když jsem odjela. Začínala se mi drát na hlavu myšlenka, že to vše byl jen sen. Sice jsem nemohla najít telefon, abych zjistila, co je za datum, ale byla jsem si jistá, že musí být konec června a já jsem bakalář. Nemusela jsem hledat dlouho a za chvíli jsem telefon slyšela zvonit právě v ložnici. Vlezla jsem do postele a zvedla ho.

„Tak co? Jak si oslavila ty svoje narozeniny? Doufám, že ti ty 3 dny, co jsem byla v Praze, stačily, a že jak se vrátím domů, svůj byt poznám,“ vybafla na mě do sluchátka máma.

Cože? Narozeniny? Ona byla 3 dny v Praze? Takže já jsem tam nebyla? Já nejsem bakalář? Co se to děje?

„Halo? Jsi tam?“, zeptala se máma.

„Jo, jsem, právě jsem vstala, tak jsem trochu v šoku.“

„Vstala? No to muselo být hodně divoké, když jsou čtyři odpoledne.“

„No, to asi bylo, tak budu končit. Kdy dojedeš?“

„Do osmi jsem doma.“

„Dobře jdu uklidit. Ahoj a šťastnou cestu.“

Dík, měj se.“ Ukončila rozhovor a mě začal brát mozek na 360 otáček.

Jestli jsem, za posledních nevím kolik hodin a dní, zažila nemálo nepochopitelného, tak tohle byla třešnička na dortu. Na druhou stranu jsem to brala ale s humorem. Všechno to byl jen sen. Nejsem bakalář, ani spolupachatel vraždy. Všechno je tak, jak má být. Ale. Najednou jsem se podívala na balkon a zjistila jsem, že žaluzie, které jsou normálně na oknu a dveřích chybí a místo toho jsou až nad zábradlím balkonu. Vyskočila jsem z postele a šla se přesvědčit. Jak se to mohlo stát? Jestli bylo vše jen sen, tak proč jsou žaluzie jinde?

„Né, to není možné. To se nemůže stát. To není pravda,“ zakřičela jsem v prázdném bytě a štípla se do ruky. Šla si umýt obličej, dala si studenou sprchu, zkontrolovala datum i čas. Vše přece sedělo. Jen ty žaluzie. Pomyslela jsem si, to třeba dala máma před odjezdem změnit. Navíc, bude tu za 3 hodiny. Není co uklízet. Dám si tedy kafe a podívám se aspoň na zprávy. Sedla jsem si pohodlně do obýváku, ale než jsem zapnula televizi, z ložnice vyšla malá holčička a zeptala se: „Kde je děda?“