Hlava ve smrtelných názorech: Zbude jen prach a krabice

Tak, a další dobrý člověk, který si to nezasloužil, to má za sebou. Bylo to rychlé, krátké a téměř bezbolestné. Kdo by si nepřál takovou smrt? Je pravda, že ze dne na den se ocitnout z vrcholu soběstačnosti na pokraj neschopnosti, je velký šok. V takových případech, kdy ruka smrti zasáhne rychle, nepříjemně a nedává zrovna nejdelší ultimátum, je mnohem lepší umřít do minuty na místě.

Většina z nás má plno přání, které chce stihnout, ještě před svou smrtí. Někteří se ji bojí, proto se vše snaží stihnout co nejdříve a paxi už jen života užívají, nebo znuděně čekají na smrt, ale jiní si to umí systematicky rozložit na celoživotní plán s vyhlídkami na 100 let a mají celý život o zábavu postaráno. Je pak nepříjemné, když zemřete čirou náhodou dřív a cizím zaviněním, ještě než jste vše stihli.

Nejlepší smrt může být podle mě ta ohlášená. Představte si, že se ráno vzbudíte, v klidu posnídáte, oblečete se, zajdete si pro noviny, vyberete schránku a tam bude černá obálka bez zpáteční adresy na vaše jméno. Uvnitř bude dopis od samotné smrti, která vám bude oznamovat, kolik času vám zbývá, než si pro vás přijde, kde se v tu dobu máte nacházet a co máte mít na sobě. Dále bude přiložen papír s předtiskem závěti, kde si v klidu rozmyslíte, co komu zanecháte. Popřípadě by tam mohla být třeba ještě letenka na poslední dovolenou svého života. Nejideálnější by bylo, kdyby všichni měli stejný zbytek času, dejme tomu 1 týden a právě pro tento týden by platily speciální umírací pravidla. Například, do doby příchodu vaší smrtky, byste byli obdarování nesmrtelností, ovšem za splnění podmínek, které byste měli dodržovat, pokud byste měli zájem přežít aspoň těch 7 dnů. Je mi jasné, co se vám honí hlavou a jaká by to bez pravidel byla anarchie. Např. mít už jen týden života, být někde nesmrtelný u moře, tak zkouším nejrůznější věci, které mohou zahrnovat nemožné, jako nechat se přejet lodí nebo utopit, spadnou z výšky, přepít svůj limit ve spotřebě alkoholu atd. Věřím, že smrt by to měla dokonale promyšlené a za každý přestupek by byla vysoce nepříjemná pokuta, třeba smrtelnost pro daný pokus. Na co by si přece přidělávala nečekanou práci, když může mít vše dokonale seřazené ve svém smrtelném diáři a spoléhat na pravidla a pokuty řízené dr. Osudem. Za předpokladu, že byste se z dovolené vrátili, a to bez pokut, v klidu byste odnesli k notáři zpečetit závěť, rozloučili byste se s nejmilovanějšími a šli byste na poslední rande svého života: se smrtí.

Dokonalá to představa, ovšem více než utopistická. Bohužel víme, že tomu tak není a lidé, naši blízcí, nám umírají nečekaně. Ve spánku, v autě, v letadle, v koupelně ve vlastní krvi, nebo bezmocní, nehybní na nemocničním lůžku, kde už jen okrajově vnímají realitu, stále zde jsou, ale ví, že nemohou nic dělat. Jen čekat, rekapitulovat si svůj život a doufat, že jim někdo jejich přání vyčte z očí. Jakmile odejdou na onen svět, zbudou po nich již jen prázdná místa, vzpomínky a v poslední době je moderní zanechat po sobě dluhy. Takže když si pak v klidu jejich duše poletuje někde, třeba v nebi, a jejich tělo si někde leží nebo potetuje v šedých odstínech, na ostatních zůstává, aby se o vše, co zbylo, postarali. O věci zesnulého, o majetek, peníze, kreditky, pojistky, účty a o dluhy. Nejnepříjemnější pak je, když se setkáte s tzv. hyenami, které už se sápou na mrtvolu, která ještě ani neshořela, a kdyby se přece jen z té rakve zvedla a oživla, zjistila by, že po tom, co jim zbylo, je lepší radši znova lehnout a přece jen umřít. Navíc v případě, když nás přijdou neviditelně zkontrolovat a zjistí, co se s jejich věci děje.

Nestihnete li totiž sepsat poslední slova na pár stránek, nesplní se nikdy to, s čím by se za vašeho života počítalo, takže byli jste li něčím výjimeční a něčeho jste si v životě vážili, ať to byla vaše sbírka čehokoli, nebo vaše bižuterie či nemovitosti, zavčas písemně určete, komu co byste chtěli věnovat a udělat tak pozůstalým radost dříve, než už tu nebudete. Může se totiž bez problému stát, že nemovitost nezdědí nikdo z rodiny, ale korupčně ukradnou přiženěnci či potomci přes koleno, nebo se vaše unikáty ztratí jako jiné podřadné statky, např. plná lednice zkažených potravin, či vaše spodní prádlo.

Celý život usilujeme o svobodu, ale zároveň o jistotu. Snažíme se ničeho nebát, přitom se preventivně vyhýbáme všemu, co trochu zapáchá smrtí. Tohle není žádný apel, abyste se báli smrti na každém rohu a z života tak nic neměli, ale abyste si zavčasu a průběžně zapisovali, komu a čím chcete udělat radost po smrti, protože vaše recepty, cínové vojáčky nebo hračky bude určitě chtít někdo jiný než ten, kdo je dostane, pokud vůbec někdy ještě někdo.

Celý život se za něčím ženeme a peníze utrácíme za materiální statky, kterými si děláme během pozvolného stárnutí radost. Během života je to příjemné, ale až tu nebudete, zbude z vás stejně jen prach a po vás krabice.

Jestli po smrti totiž něco je, tak s větší pravděpodobností se tam bude řešit váš splněný úkol na tomhle světě, vaše rozdaná laská a pomoc a zpověď z vašich zážitků. Nikoho nebude zajímat, že jste po sobě nechali 4 Ferrari v garáži u vaší 17 pokojové vily, protože až tu nebudete, už si je neužijete, ale zážitky vám nikdo nevezme a nikdo je po vás neprodá, čím si třeba u nemovitostí nemůžete být jistí.

Tacitus: „Nápadněji dávají najevo smutek ti, kteří mají menší bolest.“

Olga Scheinpflugová: „Proto jsi básníkem, šťastný člověče, aby ses pokusil ze všeho hořkého a zlého vyčarovat nějakou smutnou krásu.“