Hlava v názorech: Optimista x Pesimista

Tak si tak zase jednou přemýšlím sama nad sebou. Na mém postoji k ostatním. Na mém jednání k těm samým před jinými. A tak si říkám. Jak já na tom vlastně jsem? Jsem kritik. Nic mi není dobré. Nikdo mi není milý. Nechválím a urážím.  Takže jsem pesimista. Jsem snílek. Všem naivně plánuju budoucnost. Mám vtipné poznámky. Myslím kladně. Takže jsem optimista.

Udělám-li, jako vždycky abych se k něčemu vůbec dostala, kompromis tak jsem pesimistický optimista. Nebo optimistický pesimista? Teoreticky- podstatné jméno by mělo zastupovat 60% vyjádření. Tudíž jsem optimistický pesimista. I když…… Měla bych na to vymyslet nějaký název. Neboť i když existuje stupeň mezi těmito rivalitami, nevyjadřuje přesně mé uvažování. 
Pesimista vidí vše černě- je jízlivý na lidi. Optimista vidí svět v růžových brýlích a je rozdavačem kladné energie kolem. A střed má tvořit realista, který vidí a říká vše tak, jak to je. To ale nejsem já. To špatné vykládám v dobrém, to dobré ve špatné. Za vším krásným hledám kazy, v hrůzných situacích nabízím ostrov naděje. Má naděje umírá jako poslední, ale v mnoha případech je prvním citem, který bere nohy na ramena. 
Tak co? Jak byste mě označili?
Zmatená z toho teda jsem, ale pro vás ne, takhle jsem se narodila … …


Lucie Ťavodová