Hlava v názorech: Co oči nevidí, to svědomí utěší

Když přicházím, ještě než cokoliv začne, vždy na mě jako první čekají dveře. Aniž bychom si to uvědomili, lze je přirovnat k našemu nejlepšímu příteli. Už jen když se zamyslíte nad vchodovými dveřmi, dveřmi od doktora, prosklenými, dvířky od klece s mazlíčkem, dveře od auta se zrcátkem, dveře do světa, dveře do pohádky…

Ať vezmeme v potaz jakékoliv, všechny do posledních nás vždy podržely a dopřály nám to, co jsme potřebovali. Jdete-li na pracovní pohovor či na rande, jsou vám zrcadlem nebo jen stěnou, za kterými vám dají poslední chviličku se usoustředit a uklidnit se. Jsou-li od domu, poskytnou Vám tolik potřebného bezpečí a jistoty, kolik jen potřebujete. Jak málo stačí, abychom schovaly i to, co nechceme, aby bylo viděno i nejlepším přítelem, jak málo stačí, abychom zavřeli dveře. A jaký je to pocit stát za nimi. Stát za dveřmi a žít si svou fantazii, jste-li dospělí, vážení, bohatí, zaneprázdnění, či realisti, jsou to právě dveře, které vám dovolí se alespoň na poslední malou chvíli vrátit do své fantazie a na chvíli si jen představit to, co se má po zaklepání stát tou skutečnou realitou. 
Jste-li třeba jen skeptičtí vůči lásce, tak právě alespoň dveře vám dovolí zažít ten nádherný pocit motýlího šimrání v břiše. A jste-li na dně, tak jsou zde pro vás, abyste s nimi mohli prásknout, abyste do nich mohli udeřit, abyste za nimi mohli zůstat schovaní sami. Svézt se po nich po zádech až na podlahu a vyplakat se za nimi. Tolik soukromí a odhodlání být zde jenom pro vás vám nedá snad nikdo. A vyvracejte si to jak chcete, ale zjistíte, že dveře jsou vašimi nejlepšími přáteli.
Lucie Ťavodová