Hlava v názorech: Často v čase

Kdo by neznal ten pocit, když má jednu 60 ti minutovou hodinu a musí zvládnout víc, než se dá a kdo by si nevyslovil již tolikrát věty jako prodloužit čas, natáhnout den, dvojitá doba aj. Jak je to ale s časem? Proč někdo prožije den naplno a přijde mu, že prožil měsíc, a jiný zase nestíhal? Proč někomu čas uteče jako voda a někomu se táhne? Jak je možné že tak daná veličina, ač s přesně definovanou jednotkou a možnosti ji změnit je přece jen v naších hlavách tak přizpůsobivá? 

V poslední době se mi stává, že plýtvám časem. Plýtvám, mrhám, nechávám proplout. Tolik výrazů pro význam nic nedělám, ale měla bych. Měla bych dokončit věci započaté, splnit úkoly, pracovat na úspěchu, užívat si. Ale místo toho jen sleduju, jak ručička na hodinách běhá stále dokola a nic se neděje. Jak se může něco nedít? A neděje se nic jen na venek nebo se neděje nic i uvnitř? To nedokážu posoudit, ale jestli se nic neděje na venek, pravděpodobně se uvnitř něco děje. Co je to, co mi nedovolí užívat si čas tak jak chci? Dělat to co musím? Během času splnit úkoly, které mi pomohou docílit mnoho času v těle, které si přeji? 
Je až neuvěřitelné jak nás tenhle faktor ovlivňuje, a ač chceme, nehneme s ním. A když už ano, vždy to vede k horšímu. Rychlé zhubnutí? JOJO efekt. Rychlý pracovní postup? Rychlý pád. Rychlá doba? Nechtějme ani pomyslet, co nás čeká. Ale jedno je jisté, jestli to přijít, tak to přijde v pravý čas.

Lucie Ťavodová