Nevím, jak vy, já se s nerozhodností setkávám celkem často, tedy často v případě, že se mám často o něčem rozhodovat...
A nemůžu se rozhodnout, zda mě to ještě pořád baví, nebo už ne, ale už asi ne! A to je ta první vlaštovka! Avšak podzimní, mno tak nechám se překvapit, zda jedna vlaštovka udělá podzim. Naposledy jsem měla strašné dilema v pátek! No strašné… no pro mě to bylo strašné! Měla jsem se rozhodnout, zda jet na týden do Řecka, na dovču, k moři, cestu a ubytování bych neplatila, jen útratu na místě. A druhá možnost? No zůstat v Čechách. Hrozné dilema, že? Jenže ono zůstat v Čechách znamená nejít na školení, které se mi připadá zajímavé - dobře, asi to nebude poslední běh školení, ale.. Dále pak v sobotu nejet na soutěž, kde se luští šifry, plní úkoly a je to dobrodružné, a sranda. A jelikož jsem nebyla ještě na dovče, kde se člověk týden válí u moře, nedokážu posoudit, jak moc to je dobrodružné, ale asi moc ne..
Pak ve čtvrtek jsem se chystala na jeden koncert, kde měl hrát kamarád, v úterý na další a to je asi všechno. A jak to dopadlo? Nejdřív jsem potvrdila, že pojedu, to bylo v pátek večer, v sobotu večer jsem toto rozhodnutí zrušila a uvolnila tak místo dalšímu zájemci. Proč? Prostě jsem měla pocit, že nemám jet. Možná to na mě bylo moc narychlo, nebo prostě jsem už měla příliš plánů na příští víkend, nevím. Ale vím, že to rozhodování bylo hrozné! Kostkou jsem si házela, s kamarády se radila.. samozřejmě mi radili, ať jedu, já bych jim to poradila také, kdyby to bylo naopak, ale ten pocit, ten pocit...
Takže jsem doma, když jsem už asi 8 hodin mohla být v Řecku. Nelituji svého rozhodnutí, jen přemýšlím, co by se stalo, kdybych jela tam, co se stane zde, jak jedno rozhodnutí může změnit život. Ostatně do Prahy jsem se taky dostala přes „náhodu“, v 6 ráno kdysi na festivale v Králíkách jsem mířila s kamarádkou ke stanu, u cesty seděli cizí lidé a volali na kolemjdoucí jmény, sem tam si k nim někdo přisedl. Na nás taky volali, jména neuhodli, ale ptala jsem se Ivky - jdem tam? Ivka řekla: "tak třeba jo", tak jsme šly. S těma "cizíma" lidma z Prahy se kamarádím už 10 let, v Praze jsem už deset let.. no pozvali mne do Prahy, přijela jsem, zalíbilo se mi a zůstala jsem. Náhoda?
Podle mne náhoda neexistuje. Myslím, že člověk má nějak načrtnutou svou životní cestu a je jen a jen na jeho rozhodnutích, nebo snad i na rozhodnutích jiných, zda půjde po této cestě přímo, nebo si tam přidělá pár zatáček a zákrut a ještě si to ztíží..
Takže vlastně bych neměla být nešťastná, když se nemůžu rozhodnout, jen mi to změní část cesty, ale časem zas navážu na tu svou, hlavní.
Jen asi chci jít co nejpříměji.
PS: Jasně, dobrá rada zní rozhodovat se prostě podle toho, co chci, jenže co když to nevím? Já vím, pak je to těžké.. .) Ale snažím se naslouchat svému srdci, intuici. Proto teď nesedím na pláži.
