..ale co kdyby. Jedna sopka „Ejakulát“, jak ji překřtila kolegyně, už vybouchla, co když vybouchne ještě Katla? Desetkrát větší, desetkrát silnější, desetkrát rychlejší..
V neděli letím do Bruselu.. tedy pokud nevybouchne do té doby; ve středu z Bruselu. Jaká je šance, že Katla zasoptí, prach poletí x stovek kilometrů a udělá něco právě s mojím letadlem, ve kterém strávím na každé cestě hodinu a půl? Malá, malinkatá, ale co kdyby.
Panický strach, který se u mě objevil po přečtení článku o Katle, jsem tedy za chvíli zas zahnala. Kromě minimální pravděpodobnosti, že exnu někde na poli v hořícím letadle, se také se nerada něčeho bojím, protože věřím, že člověk si do života přitáhne právě to, na co myslí, ať už je to pěkné či nepěkné.. Nicméně přemýšlecí nálada zůstala. Co kdyby?
Dnes zrovna jsem šťastná. Venku je pěkně, včera jsem dostala zakázku, kterou jsem ještě v této formě nedělala, o to větší je to pro mě výzva. V práci tvořím interní časák, layout, pěkně to odsejpá, mám z toho radost, vidět svůj výtvor. Doma mám pořád bordel, ve vztazích trošku taky, ale není to až tak tragické. Poslouchám vážnou hudbu a je mi pěkně. Dokonce cítím i pokoru před životem, jsem ráda, že mám radost z maličkostí a nenechám se jen tak rozhodit. Nebo rozprášit? Dobře, nebudu cynická.
A kdybych tady po neděli už nebyla? Hesla od účtu na „jůtubě“, který spravuju v práci, vědí i kolegové; další číslo interního časáku téměř hotové, pak by to holt převzal Filip. S rodinou jsem se viděla nedávno, taťka dostal dary k narozkám, jo pro šváru mám teď jeden schovanej k svátku, ale to by se k němu z mé pozůstalosti stejně dostalo - jsou to známky a on je sbírá. S mamkou jsme si nedávno psaly, kdy se uvidíme…
A kdybych věděla, že mám před sebou poslední 3 dny života? Co kdyby to lidi věděli, žili by jinak, lépe?
Ach, nevím, asi bych rozdala, co mám, ač toho moc nemám. Dobře, plné skříně oblečení, nějaké knihy, nějaký foťák, nábytek.. a moje deníčky z dětství… a obrázky, ty bych dala mamce. Vždycky si s nima zdobila byt, teď tam visí obrázky od svých vnoučat, sestřinejch dětí. Já děti zatím nemám, takže bych neměla tak těžký pocit, že zde někoho nechávám, ikdyž otázka, zda je lepší, když jste malí a zemře vám rodič, nebo když vám zemře dítě..
Co dál.. jo vrátit knížky do knihovny, tam zajdu ještě dnes. Doplatit francouzštinu, ať po mě nezbyde sekera, a rozdat obrázky..a kytičky, aby neuvadly. A Evičce klec na morčátko, jistě by ji užila.
Fajn, věci bych rozdala, dodělala resty. Napadá mne.. chovala bych se jinak? Přestala bych se bát, co si o mne kdo pomyslí? Pravda, často mi to je jedno, ale občas se tyto pocity nejistoty objeví. Ale moment, lidi, které bych jistojistě navštívila před smrtí, před těmi se chovám přirozeně a mají mě rádi takovou, jaká jsem. Sakra musím si představovat vlastní smrt, abych k tomudle dospěla? Jak malá…
...
Právě začínám nový život! Nebudu se starat, zda mne někdo odsuzuje, či ne. Já sama se snažím neodsuzovat, nikdy nevím, čím si ten či který člověk prošel, co to v něm zanechalo a odsoudit někoho je tak jednoduché. ...ten, kdo soudí, má problém, ne já.
A dál? To oblečení doma bych přeci jen mohla trošku protřídit, ať se mi tam volněji dýchá! (Jen to chce trávit kratší dobu denně na internetu a hned na to budu mít čas, že.) Anebo se rovnou přestěhuju, ostatně to plánuju už nějaký ten pátek. Teď už to provedu doopravdy. A koupím si nový nábytek a povlečení a nakreslím si na zeď nové obrázky! Ať je mi doma lépe. Taky musím vymyslet koncept pro tu novou práci, o tom můžu přemýšlet třeba v letadle. A naplánuju další cestu na návštěvu k rodičům, mohli bychom zase jet na chalupu i se ségrou a její rodinou, sice zas budu nucena hrát si celé dny s panenkami..ale snad to přežiju.
Přežiju. Přežiju i Brusel, přežiju svou pomyslnou smrt a budu novou, lepší. A ještě vděčnější za všechny ty maličkosti, které mne potěší, a za lidi, milé i nemilé, které potkávám a tak či tak, dávají mi další a další podněty a otevírají mi dveře k lepšímu já.
Nyní mě však přátelé omluvte, musím jít balit kufry. A Katlo.. díky.
