Jak jsme šli na snídani do café Savoy

Budík jsme si dala na 7.07, vstala jsem v 7.35 po několikáté sérii zvonění budíku. Sprcha, na sebe něco nového z nedávných nákupů, řasy, najít šaty pro holky z práce, aby si mohly vyzkoušet -  brzy máme ples. Přítel čekal kousek od domu s autem. Jeli jsme na Újezd do Savoye. Cestou jsem vyprávěla, jak bylo v Irsku. Přivezla jsem přítelovi pár dárečků, což jsem mu předtím i psala smskou, odepsal, že jsem si neměla dělat starost. Starost?

On si dal snídani anglickou, já americkou, pak nějaké freshe jsme měli, cappuccino.. i cigaretku po ránu, fuj.  Vedle nás seděla Vendula Svobodová, pro bulváruchtivé – má ruku v gypsu. Po zápěstí.

Povídali jsme si, co je nového, dlouho jsme se totiž neviděli, za poslední měsíc jen sporadicky. On mi přinesl nějaké moje věci, já jemu jeho nabíječku k foťáku.  Dojedli jsme a rozvalili se s plnými bříšky na koženkových béžových sedačkách.

„Teď přišla řada na to nepříjemný“, řekl. „Dospěl jsem k názoru, že to nemá cenu“. „Já taky“ -  a to už před měsícem, kdy jsme se o tom prvně bavili. Ne že by mě to už včera nenapadlo, co bude následovat po snídani… 

Jak se říká, že před smrtí se člověku vybaví celý jeho život, tak mě se vybavily pěkné chvilky  s Ním. Byla jsem smutná; bylo to pěkné, ten vztah,  ale prostě když tam něco chybí, nemá to cenu.

Dopili jsme čaj, zaplatili, dali si pusu a rozešli se, každý za svým.