S Evičkou, s kterou jsem seděla a také se strašně nasmála většinu času mého studia - první třídou počínaje, maturitou konče - jsme se již hodněkrát bavily o tom, že musíme letět do Irska. Obě jsme tam už byly a Irsko jsme si zamilovaly. Na třídním srazu po 9 letech od maturity (ble) slovo dalo slovo, koupily jsme letenky a těšily se na 5.3. 21.40, kdy jsme měly odlétat z Ruzyně. Přidal se k nám ještě bývalý spolužák Martin.
S kolemjdoucím irem na moste.. .)Foto: Evicka V.
První den po příletu jsme padli do postele znaveni, navíc jsem měla rýmičku, neboť den předtím jsem se děsně opila a to ještě sedíc kousek od klimošky v hospodě, prima nápad. Druhý den jsme však sebrali sil a vyrazili k moři. Šli jsme podél řeky. Domečky z cihel brzy vystřídaly továrny, ostnaté ploty, jeřáby a stroje, jejichž jména ani neznám. Prostě romantika. To vše jsme fotili o 106! Minuli jsme park s divokými husami a rychle přeběhli pole, pod kterým byl dle cedule uskladněn plyn. Mám dojem, že děs z plynu mám od té doby, co jsem poprvé viděla Ocelové město. Vůbec, děsí mě sila, náklaďáky, nádrže na plyn, stroje beze jména.. děsí a fascinují..možná, trošku. Tento děs přikládám empatii.. jak vidím silo, už se vidím, jak jsem po pas zabořená v zrní a propadám se hloubš a hloubš; cokoliv s plynem či benzínem vidím samozřejmě vybuchovat - také jsem se pěkně zapotila, když jsem doma poprvé pekla v plynové troubě!I cigaretu jsem si u toho musela zapálit! A náklaďáky mne honily ve snech již jako malé děvče. Dnes už naštěstí umím ve snech létat a nebojím se náklaďáků, nic.
Míjíme továrnu a už už vidíme moře! Ach moře! Nikdy jsem ještě nebyla na dovolené u moře, jen dvakrát jsem u něj strávila pár chvil v Den Haagu, a také mě fascinuje. Možná proto, že mám děs z velkého množství vody .) Dělá mi problém koupat se v rybníce, kde nevidím na dno, jakož i ve 4 metry hlubokém bazénu, protože na dno vidím. A to dno je daleko! O rybníku před babiččiným domem, kde jsem trávila velkou část svého dětství, se mi zdá dodnes.. tak dvakrát do měsíce. A symbolizuje ve snech to, čeho se bojím. To, co je skryto pod tmavou hladinou a já nevím, co to je..
Přeskakujeme pár úžasně zelených travin v parku na kraji města a jsme u moře! Óóó! Uděláme dalších 100 fotek a jdem k “holubníku”, což je asi 200 metrů vzdálená bývalá elektrárna. Co vám budu povídat, také mne fasicnuje. Sto fotek a jdeme na obnažený výběžek v moři, na písek! Máme štěstí, voda jej teprv pomalu zakrývá , ale ještě se stihneme pokochat pohledem na širé moře přímo před námi, sebrat pár škeblí a vyfotit se!
Večer samozřejmě vyrážíme na pivo. A já mám problem, místo Guiness se mi pořád přes rty dere Ginis, což je název úžasné spisové služby, kterou bych měla používat v práci a kterou všichni úředníci tak milují, že jí nemůžou na jméno přijít. Já to teď asi za ně za všechny v Irsku doháním.
Večer byl fajn, ale příště jedem jen ve dvou..samotná děvčata se seznamují lépe, což jsme poznaly hned poté, co šel znavený Martin spát. A co by to bylo za výlet bez poklábosení s místňáky!
Druhý den jsme vyrazili na druhou stranu, na západ. Zase byl krásný slunečný den, ne zrovna typický pro Irsko. V Irsku jsem byla třikrát a vždy bylo krásně, asi mám slunce v duši. V podvečer jsem šla s Evičkou na pivo, Martin ještě běhal po památkách. Poté jsme šli společně na jídlo do restaurace, na burger. Netrvalo dlouho a měli jsme před sebou asi 20cm vysoké věže z jídla. Martin bystrým pohledem zjistil, že nemáme čím jíst, tedy čile požádal o vidličku a nůžky. Číšník neuposlechl a přinesl vidličku a nůž. Po jídle se pak Martina ptal, zda bylo všechno ok. Martin předpokládaje, že se číšník bude ptát, zda ještě něco chceme, vyhrkl: “No, no!” (tedy ne, ne!). Číšník koukal, já se smála.. pak si to chlapci vyjasnili, o čem je řeč, nicméně jsme pak konstatovali, že přeci nemohlo být všechno ok, když nedostal nůžky, o které žádal!
Na den poslední připadl shopping! Dali jsme si rozchod. Jakmile jsem vstoupila do prvního obchodu, věděla jsem, že je zle. Měla jsem jen jeden malý batoh, do kterého se muselo všechno vejít a už teď byl do poloviny zaplněn. Založní plan byl obléct si všechno, co se nevejde, na sebe.. na to mi nemohou nic říct! Avšak patery boty, které jsem si koupila, nevím, jak bych oblékala. Přemýšlela jsem dál! A napadla mne další možnost.. sehnat izolepu a co se zbyde, nalepit na batoh jako dekoraci! Do třetice mne napadla geniální myšlenka! Magnetická brož velikosti talíře, na kterou by se pomocí magnetů přichytávalo oblečení. To je mezera na trhu!
Aby toho nebylo málo, obchod jsem navštívila ještě jeden a naplnila jsem velkou papírovou tašku. Říkala jsem si, že pokud všechny ty věci nacpu do baťohu, jsem lepší, než Copperfield.. a asi jsem! Tip ťop!
Na letišti jsem se sice trošku orosila, když jsem si představila, že si bych si všechno musela obléct na sebe, už tak tam bylo vedro.. pár věcí a svetr a kabát jsem totiž přendala do tašky, kterou jsem předtím také namačkala do batohu. Avšak prošla jsem! A jakmile jsem měla v ruce zkontrolovaný palubní lístek, běžela jsem do letadla a ihned se připoutala! Mě nedostanou!
Sice teď budu do výplaty o chlebu, jó letenky, burgry, gini.. eeeh.. guinessy, ubytováníčko a oblečeníčko..ale nestěžuju si. Život je otázkou priorit a já výletu rozhodně nelituji!
(brzy dodám i blog o věcech praktických v Irsku a fotoblog)
Prvních pár fotek zde
