Můj milý deníčku, jednoho krásného dne jsem se vydala do jednoho ne až tak pěkného města fotit kluky, co se perou.
Zuzana Taucová
O celé akci jsem předem nijak nepřemýšlela, hlavní pro mě bylo, že si zkusím vyfotit něco nového, hurá hurá. Když jsme však přijeli na místo, přemýšlet jsem pomalu začala. Hala byla ještě zavřená, tak jsme šli do nedalekého občerstvení. A tu jsem začala tipovat, kdo se chystá na tu samou akci, co my. Ano, rozpláclé nosy, plešaté hlavy, bombry.. to zrovna není moje krevní skupina. Ano, mám předsudky a ráda si nechám změnit názor... Ale byli tu i fanoušci jinačího vzezření, i celkem dost holek, to mě překvapilo. Sice jde o zápasy mužů, ale čekala jsem, že na takovou - dle mě – kruťárnu chodí spíš chlapi, ženský jsou citlivky.
A jelikož jsem taky žena citlivka, tak jsem se bála, bála jsem se, že zahodím foťák a uteču, že se na to nebudu moct koukat. Ale neutekla jsem. Popadla jsem foťák a dělala to, kvůli čemu jsem přijela. Mezi lovením těch nejlepších snímků jsem přemýšlela o motivaci zápasníků, proč ve svém volném čase někomu ubližují...
Párkrát jsem byla s foťákem kousíček od nich, když do sebe byli zakleslí na zemi a sbírali zbytky síl k dalšímu výboji. Slyšela jsem, jak namáhavě dýchají a tu mnou proběhla vlna empatie - vzpomněla jsem si, jak jsem se coby malé děvče ve svém volném čase chodila prát s klukama do lesíka hned vedle sídliště. Pravidla jsme si nikdy nestanovovali, ale šlo o to dostat toho druhého na zem a chvíli ho tak podržet, dokud nerezignoval. Nemlátili jsme se pěstmi do obličeje, nekousali, neškrábali, nekopali do rozkroku, prostě šlo o demonstraci síly a kdo dýl vydrží... takže přesně jako tito kluci, co se perou, akorát si občas - narozdíl od nás - dají pěstí do nosu.
Tu jsem se přestala bát, že uteču, tu jsem se na ně přestala koukat jako na vrahounky, kteří nejvíc touží po tom dát někomu na budku, ale začala jsem je vnímat jako každého jiného sportovce, který ikdyž už nemůže, sbírá poslední síly, odhodlává se a bojuje v první řadě sám se sebou. A že sem tam utrží nějakou tu ránu? S tím přeci počítají, když dělají tenhle sport.
Pravda, chvíli mi to ještě trvalo, než jsem mé pocity vstřebala a než se rozležely, ale při příští příležitosti jsme se šla zase podívat na zápasy. Kromě focení a vžívání se do pocitů těch, na které se upírají zraky všch, je mou novou zábavou i tipovat si vítěze podle písničky, na kterou ten či který borec nastupuje, podle způsobu, kterým nastupuje a podle vzhledu. Písničku si totiž vybírá každý zápasník sám. A já hlavně jsem tabula rasa v tom ohledu, že netuším, jak „hustej“ je ten či který borec na place. Musím se přiznat, že zde mi tipy moc nevycházejí. Možná o to je to větší zábava.
Řekla jsem zábava?
