Blondýna na hokeji

“Góóóól!” Nějakej pán dal góóól! Chlapeček mě obejmul oběma rukama a dal mi procítěnou a dlouhou pusu, kdyby uměl francouzáka, jistě by mi dal ten, tedy pokud by se tato praktika používala mezi matkou a synem. Prostě měl radost! Puk je v brance! 

Byl na hokeji poprvé, ovšem já taky! Ve svých 33 letech! O co se neúspešně pokoušel bejvalej během tří let - dostat mě..teda vlastně na  fotbal, ne na hokej (prašť jak uhoď...), se tříletému muži  podařilo za vteřinu. Chtěl jít, tak jsme šli.  Předpokládala jsem správně, proto když nám v práci nabídli lístky hned na dva zápasy, vzala jsem po dvou na oba. Pro chlapečka a pro mě. Jsem totiž 2v1 – matka  i otec.

Vlastně jednou jsem na fotbale s bejvalým byla!  V Paříži a pozor, na Valentýna! To měl za všechny ty nechození tady , teoreticky až do smrti.  Vyfotila jsem tam tribuny plné ohně a síry, fotku jsem pak použila jako ilustrační na internetové stránky v práci a pojmenovala jsem ji “nepokojní fanoušci“.

Hokej hrála Sparta. Pohoda, to máme kousek, sjedem jen tramvají, bez přestupu, plánovala jsem si. No, chybělo málo a okupovali jsme s chlapečkem fotbalový stadion na Letné. Naštěstí jsme se chlubili dědovi a babí a děda se ptal, kde se to hraje. Mrkla jsem na lístky a hele, Holešovice! Dobrej postřeh. Tak to holt jednou přestoupíme, ale pořád to jde.

Ten fotbal mi však v hlavě nějak uvíznul. Pochybovala jsem, že syn vydrží zápas sledovat do konce, ale tak do půlky by mohl, o přestávce odejdem, plánovala jsem. Po deseti minutách hry jsem koukala na časomíru a nejdřív mi bylo divný, že čas nepřibývá, ale krátí se a potom, že zbejvá už jen deset minut! Pche!

Áha! Jsem sice blonďatá, ale došlo mi to! Ono to nebude 2 x 45, ale 3 x 20! No, stane se...

Ptala jsem se chlapečka, který dresy se mu líběj víc, komu bude fandit. Bílý, takže Hradec.  Pro mě taky Hradec, tentokráte ne kvůli barvě dresu nebo hezounech v mužstvu, ale Hradec je  křižovatka mého života. Jede se z něj jednou cestou k rodičům, další do Prahy, další se jezdilo k babičce a i v Hradci samotném se mi život tak trochu zašmodrchal.

Vůbec jsem přemejšlela, proč lidí fandí tomu či kterému týmu. Pokud je mi tým blízký místně, není co řešit. Pokud je mi to ale šumák, jako třeba Sparta a Slavie? Tak určitě, podle názvu by mohlo mé srdce bít za Slávii, ale i Sparťani jsou Češi.  Takže co rozhoduje?  

Zuřiivé fandění si dovedu představit ještě pokud tam hraje nějaký můj hrdina , za  mlada jsem takto fandila Finům, protože mě nějak okouzlil Saku Koivu. A na střední! Ó jak jsem fandila našim klukům, když hráli basket! Nejvíc jsem byla v hale Romana Šebrleho slyšet! Pravda, s jakou měrou jsem fandila, s takovou jsem i sama hrála – ten basket, ženský. Dokonce mi nevadilo, že si při něm můžu zlomit mé přírodní a přirozeně dlouhé nehty! Byla jsem dobrá. Na to jsem si vzpomněla teď nedávno, kdy jsem v hale házela na koš a každý druhý jsem trefila a to i z velké dálky, občas i zády ke koši. Jen teda trojskok jsem si modifikovala do takového baletního, kdy jsem – coby pravák – měla ve předu nohu levou, ale šlo mi to tak prostě líp. Jsem dobrá!

Gól! Gól! Gól! První zápas jsme vydrželi první třetinu, pak už to chlapečka přestalo bavit a mě začalo...to jsme viděli jeden gól, druhej zápas jsme vydrželi dvě třetiny a viděli jich sedm! Nechápu, proč se hudba při hře nepuští pořád, ale jen po gólu nebo při nějakým tom rozstřelu, nebo jak se  to, pche.  Lemon Tree, který se hrál na nějakým mistrovství nevim čeho nevim kde, mám dodnes spojený s tím časem mládí, bezstarostnosti a to jsem to určitě nesledovala aktivně, ale nešlo neslyšet. Takže když ho slyším, cejtím se na 17. Na zápasech jsme slyšeli i Pátá, právě teď odbila a prostě nějaký ty odrhovačky, který asi na hokeji každej zkousne, prostě mainstream.  Floe od Glasse bych tam nepouštěla, to dá rozum. Mně by se to teda líbilo mnohem víc, ta atmosféra tam,  kdyby se tam hrálo, teda hrála, hudba. A myslím, že hráči to až tak nevnímaj, že se soustředěj na jinačí věci.

Co však musím pochválit  je fakt, že na hokeji se křičí. Na rozdíl od tramvaje či dálkového autobusu, kde chlapečka opakovaně vyzývám, aby nekřičel, zde jsem ho naopak ponoukala, ať křičí třeba „My chceme gól!“ Tak křičel a dobré bylo to, že nám oběma bylo jedno, v jaké brance ten puk skončí. Dovolili jsme si luxus dvojité radosti! Takže hoši, děkujeme! Za nové zážitky, uvědomění a za chlapečkovu radost. I mou. Díky!

Jo máme i foto na památku!

Zdroj: http://www.hcsparta.cz/