Pět minut slávy pro Narcise z Hradu

Jak známo, opojení mocí mívá dosti neblahé následky. Císař Nero nechal údajně zapálit Řím, prezident Klaus zase zcela nesmyslně blokuje politiku Evropské unie.

Většinou se snažím hledat racionální interpretaci událostí, ale v případě boje Václava Klause proti Lisabonské smlouvě jsem opravdu – mírně řečeno – mnoho rozumných prvků nezaznamenal.

Proč? Především proto, že každý, kdo se – tak jako já – s Lisabonskou smlouvou alespoň v základních obrysech seznámil, ví moc dobře, že tento dokument není ani náhodou tím, za co ho vydávají euroskeptici v čele s českým prezidentem. Přesto se Lisabonská smlouva bohužel stále více stává symbolem centralizace evropské politiky, což má za důsledek stále zoufalejší vyprazdňování debaty o skutečné povaze Evropské unie.

Pokusme se vrátit z říše symbolů a falešných populistických frází do reálného světa: Lisabonská smlouva je totiž ve skutečnosti dokument, který zohledňuje legitimní nelibost evropské veřejnosti vůči přílišné koncentraci moci v Bruselu. Když před několika lety ztroskotal projekt Evropské ústavy, dostali šanci ti z evropských politiků, kteří prosazují takový model Evropské unie, kde vzájemně spolupracují suverénní státy a kde je unijní centralizace omezena na minimum. A tuto svoji šanci využili. Samozřejmě ne stoprocentně – Lisabonská smlouva je kompromisem a v žádném případě neničí to, čeho bylo dosud v evropské integraci dosaženo – ale každému je snad jasné, že politika je „umění možného“.

Jediným důležitějším bodem, v němž odpůrci evropské centralizace při přípravě Lisabonské smlouvy ustoupili, je mírné posílení kompetencí Vysokého komisaře EU pro zahraniční politiku. Zrod „ministra zahraničí EU” je však spíše zpřehledněním složité unijní struktury než přesunutím pravomocí z členských států do Bruselu.

Lisabonská smlouva mimoto umožňuje větší akceschopnost Rady EU, která je dosud paralyzována právem veta jakéhokoli členského státu v mnoha oblastech. Mám za to, že zablokovanou evropskou politiku nechtějí ani příznivci federativního modelu EU, ani příznivci decentralizované Unie.

Ve všem ostatním dává Lisabonská smlouva za pravdu těm, kteří poukazovali na „demokratický deficit“ Evropské unie. Lisabonská smlouva zejména posiluje pravomoc (přímo demokraticky voleného) Evropského parlamentu na úkor (nepřímo volené) Evropské komise.

Dále: Lisabonská smlouva vychází vstříc i těm, kteří kriticky poukazovali na přílišnou centralizaci evropské moci. Proto tento dokument posiluje pravomoci národních parlamentů na úkor Evropského parlamentu, v duchu principu subsidiarity, který tvrdí, že veškerá centralizace musí být pouze přiměřená: rozhodnutí mají být prováděna vždy na nejnižší možné úrovni.

Lisabonská smlouva také zavádí jednu úplnou novinku, a to právo členských států z Evropské unie kdykoli vystoupit.

Nyní si shrňme, kdo je odpůrcem Lisabonské smlouvy:

1. Sociální inženýři snící o co nejrychlejším vzniku „Spojených států evropských“. Tito lidé však příliš vidět nejsou, a mimoto zpravidla Lisabonskou smlouvu tolerují jakožto dokument, který sice brzdí, ale neohrožuje unijní centralizaci.

2. Někteří fanatičtí křesťané (kupříkladu Michal Semín). Ti jsou buď proti Evropské unii jako takové (Brusel je podle nich sídlem Satana nebo alespoň židovsko-zednářského spiknutí), anebo se bojí, že nás bude Unie nutit do potratů, euthanasie, homosexuálních sňatků atd. Ač sám křesťan, dovolil bych si tyto lidi upozornit na to, že zrovna Lisabonská smlouva není ten správný terč, a to především z toho prostinkého důvodu, že forma a obsah jsou dvě různé věci: Lisabonská smlouva ani žádná jiná rámcová smlouva regulující fungování struktur EU neříká nic o obsahu unijních zákonů.

3. Ignoranti. Lidé, kteří nevědí, o čem Lisabonská smlouva je, ale naletěli nesmyslným demagogickým výkřikům o ztrátě národní suverenity či o hrozbě revize Benešových dekretů.

4. Politici, kteří sice pravděpodobně sami nevěří tomu, co říkají, ale kteří se cynicky snaží budovat si na kritice Lisabonské smlouvy svou politickou kariéru (například Jana Bobošíková).

Do poslední skupiny se zařadil i Václav Klaus, tak trochu překvapivě. O přízeň voličů se již ucházet nemusí, o co mu tedy jde? Jak jsem již naznačil v úvodu, moje odpověď je spíše psychologická než politická. Pan prezident si zkrátka vychutnává moc, kterou v tuto chvíli má. Vyhřívá se na výsluní publicity a evidentně si zatím v této pozici lebedí. Doufám, že si co nejdříve uvědomí, že zneužívání moci k destrukci ještě nikoho šťastným neučinilo.