O islámu, který nenahání strach

Fakt, že v posledních letech nás všemožná média zaplavují zprávami, z nichž vyplývá, že islám je netolerantní náboženství, jehož jediným cílem je zničit naši západní civilizaci, je natolik zřejmý, že by bylo zbytečné jej dále rozebírat. Výsledek této mediální masáže je každopádně ten, že řekne-li se islám, mnoha lidem se vybaví sebevražedné útoky fanatických teroristů, případně davy křičících Arabů, kteří pálí americké vlajky. Občas se sice vyskytne ojedinělý hlas poukazující na to, že ten, kdo se s muslimy skutečně v reálném životě setkal, většinou takovéto klišé nesdílí, ale málo, příliš málo je těch, kteří se se svými pozitivními zkušenostmi s muslimským světem srozumitelnou formou dělí ve veřejné sféře. Jedním z těchto pošetilců je můj dobrý přítel Michele Zanzucchi, italský publicista a šéfredaktor časopisu Città nuova, jehož pozoruhodné knížce L’Islam che non fa paura (Islám, který nenahání strach; San Paolo, Cinisello Balsamo 2006) budou patřit následující řádky.

Michele Zanzucchi je přesvědčen o tom, že k pravdě o islámu se můžeme přiblížit jedině tehdy, když budeme trpělivě poznávat muslimy, vést s nimi dialog v jejich přirozeném prostředí a bez předsudků sdílet jejich životní zkušenosti, jejich radosti, útrapy, přání, obavy... Proto se Zanzucchi před několika lety vydal na cesty, během nichž připravil několik desítek rozhovorů a reportáží z různých míst, kde žijí muslimové. Navštívil zhruba 20 zemí (nejen na Blízkém východě), v nichž hovořil nejen s řadovými muslimy, ale i s několika desítkami vrcholných představitelů islámu, s politiky i diplomaty, s náboženskými vůdci i s profesory prestižních muslimských univerzit, s organizátory humanitární pomoci i s vyznavači islámské mystiky súfismu. Uspořádáním bohatého materiálu, který během těchto cest vznikl, do deseti tematických celků vznikla tato kniha. Nebudu se zde zabývat všemi tématy, kterých si všímá Zanzucchi, nicméně pokusím se vystihnout ty rysy recenzované knížky, které považuji za nejzajímavější.

Proč se nebát muslimů

Zanzucchi (který si samozřejmě pečlivě prostudoval Korán i řadu knih kritizujících islám z perspektivy euro-atlantické civilizace) si dobře uvědomuje nebezpečí, které představuje islám, je-li zneužit jako zbraň v politickém boji, a proto neváhá pokládat ožehavé otázky týkající se džihádu, terorismu, práva šaría apod. Na druhou stranu je však neustále veden jistou sympatií vůči onomu tajemnému a neuvěřitelně pestrému světu muslimské kultury, kde sice samozřejmě platí svébytná práva i zvyky, ale kde je například pohostinnost vůči cizinci zcela zásadní, skoro až posvátnou hodnotou. Jako křesťan má navíc Zanzucchi v muslimském světě tu výhodu, že je přijímán jako věřící v Abrahámova Boha, kterého rovněž křesťané, jejichž jazykem je arabština, nazývají Alláh. Je jasné, že autorovi naší knížky se nedostalo definitivních odpovědí na všechny jeho otázky, ale během svého putování se Zanzucchi stal přítelem mnoha muslimů, takže nyní může s čistým svědomím prohlásit, že z islámu rozhodně nejde strach.

Terorismus

Nikdo z těch, kterým Zanzucchi dává slovo ve své knížce, nesouhlasí s terorismem (už jen z toho prostinkého důvodu, že oběťmi teroristických útoků mohou být i muslimové), a ukazuje se rovněž, že používání násilí je podle muslimských vůdců přípustné pouze v situaci obrany vlastního území před agresorem, což je (z arabského hlediska) případ především Iráku a palestinských území okupovaných Izraelem. Šíření islámského náboženství pomocí násilí je však v každém případě s islámem, který je především vírou v milosrdného Boha, zcela neslučitelné.

Šaría

Je nepopiratelné, že existuje určité napětí mezi islámem chápaným jako kultura (a to i kultura právní) a islámem, který je náboženstvím, tedy jistým přístupem k Bohu, vírou. Toto napětí vstupuje do hry všude tam, kde se diskutuje o islámském právu šaría. Mnozí z těch, s nimiž Zanzucchi ve své knize rozmlouvá, chápou islám především jako víru, která ve svých důsledcích chrání univerzální platnost všech základních lidských práv (jak je v současnosti přijímá západní civilizace). V naší knížce se proto dozvíme například to, že podle řady muslimských lídrů by měl islámský svět okamžitě skoncovat, a to právě ve jménu islámu, s trestem smrti i s veškerými tělesnými tresty. Z rozhovorů, které Zanzucchi vedl, navíc vyplývá, že drtivou většinu muslimů by ani ve snu nenapadlo, že by právo šaría jakožto ucelený systém bylo záhodno z arabského světa kamkoli exportovat.

Korán

Místem, v němž je Zanzucchi vůči islámu patrně nejkritičtější, je kapitola věnovaná Koránu a jeho interpretaci. Je třeba si uvědomit, píše autor naší knihy, že Korán je předmětem řady kontroverzí, „protože se diskutuje o historické věrohodnosti mnoha epizod z Prorokova života; protože kniha byla napsána teprve 22 let po smrti Mohameda na příkaz třetího kalifa; protože její první verze obsahovala pouze samohlásky, takže bylo zapotřebí druhé verze, která doplnila souhlásky, čímž byl dán široký prostor pro různé interpretace a možná i manipulace; protože se uznává, že Korán nebyl Mohamedovi ,inspirován‘, ale doslova ,nadiktován‘ samotným Bohem“. Bohužel se ukazuje, že muslimové dnes ještě ve své drtivé většině nejsou připraveni podrobit Korán kritické exegezi, která by byla schopna začlenit text Koránu do patřičného historického i literárního kontextu. Nezbývá než doufat, že k reformě výkladu Koránu dojde v muslimském světě co nejdříve.

Islám jako spiritualita

Důležitým fenoménem, do něhož Zanzucchi vkládá velkou naději, pokud jde o mírové soužití islámu se zbytkem světa, jsou nejrůznější muslimská duchovní hnutí (většinou inspirovaná již zmíněným súfismem, islámskou mystikou, jak je tomu i v případě snad nejslibnějšího z těchto hnutí, založeného Turkem Fetullahem Gülenem), k nimž se po celém světě hlásí miliony věřících. V těchto hnutích je Korán většinou interpretován spíše symbolicky než doslovně a jejich členové jsou zastánci oddělení náboženské a politické sféry, mezináboženského dialogu a spolupráce všech lidí dobré vůle na poli sociální práce i veškeré humanitární a vzdělávací činnosti vůbec. Islám je v těchto hnutích vnímán jako cesta vedoucí k integrálnímu lidskému i civilizačnímu rozvoji.

Nezbývá mi než souhlasit se svým přítelem Michelem, že pokud v islámu získají rozhodující převahu právě tyto duchovní proudy vedoucí k vnitřnímu prožívání islámu jako víry (a pokud zároveň i Západ zkrotí extrémní islamofobní tendence ve svém lůně), hrozící střet mezi arabským světem a západní civilizací bude zažehnán.

PS: A ještě pár linků, máte-li zájem o „further reading“:

O zmíněném Gülenově hnutí vyšel nadávno zajímavý článek v časopise The Economist: anglicky je k dispozici zde.

Statistika nuda je, má však cenné údaje... Institut Gallup nedávno zveřejnil výsledky dosud nejrozsáhlejšího výzkumu týkajícího se muslimů na celém světě (příslušná data byla zpracována i ve formě knížky Who Speaks for Islam? What a Billion Muslims Really Think), díky němuž víme například to, že muslimové mají k terorismu zhruba stejný přístup jako Američané... Více (opět anglicky) viz např. zde. Pokud jde o situaci muslimů v Evropě, odkazuji na tuto studii (též v angličtině), která se rovněž rigorózně drží statistických dat. A pokud jde o české luhy a háje, můžete si přečíst (již česky) např. tento dokument.