Nebezpečný pokrytec Obama chlácholí muslimy

Prezident USA dnes v Káhiře opět potvrdil, že ztratil veškeré zbytky soudnosti a že nadobro propadl vlastnímu megalomanskému mesiášskému komplexu.

Když jsem si přečetl dnešní Obamův káhirský projev (vřele doporučuji též tento komentář), nevědel jsem, zda plakat nebo se útrpně usmívat. Na jednu stranu mi je „spasitele“ Obamy líto, na druhou stranu mě ale též děsí to, jaké důsledky mohou vize tohoto užitečného (či spíše neužitečného) idiota vyprovokovat.

Hned na začátku svého projevu Obama předvedl oblíbenou taktiku všech naivních hlasatelů multikulturalismu: sebemrskačství. Za napětí mezi západní civilizací a islámským světem nemůže islám a jeho doktrína plná netolerance a nenávisti, ale pouze a jedině západní kolonialismus a globalizace. Aha.

Obama nás dále ujišťuje, že Amerika a islám sdílejí shodné principy, pročež – jak Obama již zdůraznil při nedávné návštěvě Turecka – islám a Amerika nejsou a nikdy nemohou být ve válce.

Zde bych se rád na okamžik pozastavil. Za prvé nechápu, jak lze vůbec srovnávat Ameriku a islám. Amerika – tedy USA – je stát, zatímco islám je náboženství propojené s Muhammadovou právní „kulturou“ a politickou ideologií založenou na válce proti všem nemuslimům, kteří odmítají totální nadvládu islámu. Pokud však chápeme Ameriku jako metaforu západní civilizace založené na křesťanských hodnotách, pak tuto civilizaci ovšem s islámskou civilizací srovnat lze. S tím ovšem, že pak se jaksi nedobereme oněch „společných principů“. Respektuje snad islámská civilizace lidská práva? Hájí snad svobodu svědomí v náboženských otázkách? Chápe snad demokracii jako takové uspořádání, kde politická moc musí být důsledně oddělena od moci duchovní? Je snad podle islámu žena rovna muži před zákonem? Spatřuje snad islám základ společnosti v monogamním manželském svazku? Odpověď na všechny tyto otázky je – bohužel – „ne“. Dále: jen těžko lze ignorovat fakt, že zakladatel islámu a ideální vzor každého muslima Muhammad vyhlásil válku (čili boj: džihád) všemu neislámskému a že tento džihád představuje jednu ze základních povinností všech muslimů. Jistě, džihád je veden mečem pouze v situaci, jsou-li k tomu vhodné podmínky. Většina muslimů se dnes spokojuje pouze s „kulturním džihádem“ – tedy s náboženskou propagandou. I tak si ale musíme uvědomit, že jsme zataženi do kulturní války, kde proti sobě stojí hodnoty naší západní civilizace a principy civilizace islámské. Vede-li mezináboženský dialog k prevenci násilných mezináboženských konfliktů, je pochopitelně třeba to uvítat – to ale neznamená, že Západ smí rezignovat na obranu vlastních hodnot. Jinými slovy, Amerika (tedy alespoň do doby, než budou američtí prezidenti přísahat věrnost Americe s rukou na Koránu) ve skutečnosti ve válce je – v kulturní válce, v níž nejde o nic menšího než o její identitu. Je tragické, že si to současný americký prezident odmítá připustit.

Zpět k Obamově projevu: Obama pochválil islám za to, jak je tolerantní a mírumilovný, přičemž zdůraznil (což je samozřejmě pravda), že extremistů odhodlaných šířit islám mečem je mnohem méně než hodných muslimů, kteří by neublížili ani mouše (přičemž Obama se samozřejmě vyhnul „politicky nekorektní“ otázce, zda je Muhammadově odkazu blíže ona menšina, anebo ona většina muslimů). Dále Obama pokáral západní země, které diktují muslimkám, jak se mají oblékat, aby vzápětí pochválil krále Saúdské Arábie (kde si ženy mohou o svobodě oblékání nechat jen zdát) za jeho podporu mezináboženského dialogu. Jak vyvážené!

Pokud jde o palčivou ženskou otázku, Obama nejprve zdůraznil, že tento problém se netýká pouze islámu (no a?), a poté celý problém drasticky zúžil pouze na otázku ženského vzdělání, aniž by se jediným slůvkem zmínil o polygamii, o tom, že před soudem má svědectví ženy podle islámského práva poloviční hodnotu než svědectví muže, o nerovných právech muže a ženy při islámském rozvodu atd.

Pro celý Obamův projev byla typická konfúze, jíž se s oblibou dopouštějí politicky korektní vyznavači multikulturalismu: Obama sice nehlásal zjevné nepravdy, ale celý jeho projev byl nebezpečnou snůškou polopravd, přičemž Obama podle potřeby směšoval přinejmenším tři věci: islám s jeho doktrínou jednou provždy danou Koránem a sunnou, muslimy s jejich faktickou touhou po štěstí a míru, a konečně arabskou kulturu, pro niž je typická směs nejrůznějších islámských i neislámských tradic (jak ostatně rádi zdůrazňují sami muslimové, kdykoli někdo arabskou kulturu kritizuje). Marně Obama několikrát zopakoval „let me be clear“: jeho proslov měl do jasnosti na míle daleko.

Navíc je vyloženě trestuhodné, že Obama byl natolik zaujat vlastní hrou na duchovního vůdce planety Země, že vůbec nepodpořil ty, kteří se pokoušejí – často s nasazením vlastního života – o reformu islámu. Myslí si snad Obama, že islám je dokonalé náboženství, které reformu nepotřebuje? Proč tedy Obama zavrhl islám, víru svého otce (když jako chlapec studoval v Indonésii, byl ještě Barack Hussein registrovaný jako muslim), a přihlásil se ke křesťanství?

Chlácholit muslimy a celý svět, že islám je fajn a že ve skutečnosti nemůže za žádný konflikt, je neuvěřitelně krátkozraká a v dlouhodobé perspektivě kontraproduktivní strategie. Je to podivuhodná taktika slabosti, kterou jen uvítají všichni bojovníci na stezce džihádu, toho násilného i toho kulturního.

Pěkně děkujeme, pane prezidente!