Karamazovi - nevyužitá šance

Nestává se mi v kontextu pokleslé úrovně českého filmu, že by nějaký snímek vzbuzoval dopředu jakákoli pozitivní očekávání, spíše naopak. Pamětliv geniality Schormova převodu klasického Dostojevského románu na divadelní jeviště jsem se přece jen na filmové Karamazovy těšil.

Karamazovi ve filmu (www.karamazovi.cz) a na divadle (dole; www.dejvickedivadlo.cz)

Evald Schorm (1931 - 1988), jeden z největších génií českého divadla, ponechal z mnohovstevnatého Dostojevského díla jen základní kostru, příběh vraždy starého Karamazova, který předvádí v téměř detektivkové atmosféře, s níž pak nádherně kontrastují druhoplánové záležitosti, tedy věci svědomí a neomezené svobody, otázka Boha i otázka jeho popření, otázka proklamativní a skutečné morálky.

Premiéru měla Schormova dramatizace počátkem 70. let v Šumperku a o rok později se v jeho vlastní režii hrála v divadle Na Zábradlí, kde vedle skvělých a dodnes zřejmě nedoceněných Vlastimila Bedrny a Karla Augusty, alternujících v roli starého Karamazova, excelovali jako synové Karamazovi například Jiří Bartoška, Ladislav Mrkvička nebo Karel Heřmánek. Toto jedinečné představení je díkybohu zakonzervováno televizní technikou a pro širší publikum nejen pamětnické vyšlo ve chvályhodné divadelní edici časopisu Reflex na DVD.

Režisér a herec Lukáš Hlavica ve své inscenaci v Dejvickém divadle vsadil na typovou, herecky bohatě odstíněnou odlišnost mezi starým Karamazovem a jeho syny - vzhledem ke generačnímu charakteru divadla to bylo řešení, které se nejvíce nabízelo, přestože rozhodně nebylo nejsnazší ani pro herce, ani pro samotného režiséra, který s nimi pracoval a který tuto práci beze zbytku zvládl.

Ivan Trojan svého zhýralého otce Karamazova hraje na pomezí skřetovité karikatury a poučené nadsázky, kočíruje svou roli se záviděníhodnou zkušeností, takže nepřekračuje hranice dobrého vkusu ani divácké uvěřitelnosti. Je to herectví „na dřeň", které stojí nemálo úsilí tělesného i duševního - a to jak emočního, tak inteligenčního. V Trojanově podání vyvstává před divákem lidské monstrum, kvintesence poživačné malosti a bezbřehého materialismu, které se v rámci inscenace stává příčinou i následkem děje - a ano, obětí i viníkem.

Herci ztělesňující syny (od hloubavého projevu Davida Novotného přes uměřené výkony Michala Myšičky a Igora Chmely až po místy překrásně živelnou kreaci Radka Holuba, který jako bastard Smerďakov vytváří svým hereckým pojetím jakýsi spojovací můstek mezi otcem Karamazovem a jeho potomky) pak musejí proti Trojanovi hrát uměřeněji, civilně a s mnohem větším nadledem - mnohdy až na samé hranici snesitelnosti. Pak vzniká to zvláštní napětí, kterého chtěl Hlavica ve své inscenaci dosáhnout, teprve pak může hra pojednávající mimo jiné o generačním konfliktu a obsazená herci stejné generace opravdu fungovat - a že funguje, dokládá osm sezón, po které se v Dejvickém divadle za neutuchajícího diváckého zájmu hraje.

Filmový režisér a scénárista Petr Zelenka, známý právě tak svými mystifikačními hudebními pseudodokumenty (Visací zámek, Mňága - Happy End či Rok ďábla) jako více či méně nedotaženými vztahovými tragikomediemi (Knoflíkáři, Příběhy obyčejného šílenství), měl prý při přípravě filmu Karamazovi (2008) na mysli pomíjivost divadla a chtěl, aby skvělá dejvická inscenace neupadla v zapomenutí. Kdyby tomu tak bylo bývalo zůstalo...

Zelenka zasazuje divadelní představení do rámce fiktivního festivalu, který se odehrává ve stalinském duchu vystavěných krakovských Nových hutích, kam přijíždějí herci ruskou klasiku zahrát do obyčejné, špinavé tovární haly. Tento záměr, toto redukování scény na holou industriální pseudoskutečnost, opravdu stoprocentně vychází (také ovšem díky kongeniální hudbě oscarem ověnčeného polsko-amerického skladatele Jana Kaczmareka), méně už rámcový příběh, ve kterém jsou herci nuceni hrát sami sebe v předem naplánovaných situacích a pravděpodobně s předem napsanými dialogy a ve kterém najednou všechno ztrácí věrohodnost: Ivanu Trojanovi v roli Ivana Trojana není co věřit a jednodušší či předpojatější divák musí být zákonitě v pokušení šmahem odepsat celý Trojanův herecký výkon - což by bylo právě tak nespravedlivé jako hloupé.

Vlastně by se dalo říct, že tam, kde film opravdu konzervuje dejvickou inscenaci, je výborný (včetně skvělé dynamické kamery Alexandra Šurkaly a nápaditého stříhu Vladimíra Baráka). Tam ovšem, kde se Zelenka rozhodl pro tradiční přidanou hodnotu (v českém filmu asi nejbanálněji - a nejvýstižněji - symbolizovanou nepříjemnými až rušivými přírodními záběry v Sísově filmovém přepisu provázkovské Poslední leče z roku 1981) se stává něčím nedůvěryhodným, spadává do tradičních klišé českého filmu posledních let (hláškovitost dialogů, rozpadnutí toho podstatného ve zcela nadbytečné změti epizodních příběhů, polopatistické dovysvětlování některých motivů atd.) a snižuje hodnotu celého snímku minimálně o polovinu.

Karamazovi jsou jen další nevyužitou příležitostí, vetchou stavbou na poctivém gruntu.

P.S.: Paradoxem filmu je, že (z hlediska původního záměru nesmyslným) přidáním postavy Sněgirova, která v Schormově dramatizaci a tím i v divadelní inscenaci chybí, Zelenka vytvořil tvůrčí příležitost pro herce Divadla na Provázku Jana Kolaříka, který se role zhostil s takovou grácií, že si za ni zaslouží zvláštní uznání.