Karolína, moje dobrá kamarádka má docela dost velký odstátý uši. Jednou mi říká: „Víš, já s tím až tak problém nemám, ale lidé okolo mne se s tím nemohou smířit. Neustále o tom mluví, upozorňují mne na to, pohihňávají se a strkají do sebe. Jsou z toho mimo. Problém nemá postižený, ale společnost.
Tak nějak si od narození neseme v sobě mýtus, že všechno musí být dokonalé, nalajnované, v řádku, v komínku, do pravého úhle. Tento mýtus je třeba vymýtit. Tak třeba v lidském těle není nic do pravého úhle. Žádná buňka, žádný orgán. Přestože na druhou stranu dobře víme, že kdyby bylo opravdu všechno tak jak má být, tak jsme jenom stroje, roboti. Dokonalé. Nezáživné. Nudné. Na jednu stranu nesnášíme stereotyp, ale každá výchylka nás rozhodí.
Snaha o lidskou dokonalost už tu jednou v byla. Čistá rasa. To co nesplňovalo požadavky bylo odstraněno. Měli zbýt dokonalí lidé. Tzv. blonďáci s modrýma očima. Byli dokonalí, když zabíjeli?
Separace. Sama historie už několikrát ukázala, že to nefunguje. Svět je rozmanitý, barevný. Dokonalost s nedokonalostí udržuje svět v rovnováze.
Nedokonalost, chyby, narušení stereotypu, křivá lajna, to je to co náš život obohacuje. Kolik vzniklo díky chybám vynálezů. Narušení zavedených metod v umění, v sochařství , v malbě je pohon, který ji posouvá. Malování stále stejných dokonalých obrazů by bylo ustrnutí. Nechodí-li člověk po stále stejných vyšlapaných cestách, ale třeba zabloudí, může tak objevit pro sebe dosud nepoznaná nová místa.
Lidé by si měli uvědomit, že jinakost patří do celistvosti. Tento fakt, který je součástí našeho světa umět přijmout. Je to součást našeho života. Společenství několika lidí nelze odříznout a dělat jako že není. Je. A je na nás jak my se s tím vyrovnáme. Jestli z toho budem mimo, hloupě reagovat, nebo to vezmem jako fakt.
Naopak společnost potřebuje postižené. Postižené tělesně. Potřebuje se s nimi naučit komunikovat, spolupracovat. Uvědomit, že svět není dokonalý. Že my nemusíme být dokonalý, frustrovaní skončit na psychofarmakách. Občas je dobré si připomenout křehkost života.
Vnímání člověka podle tvaru hlavy, podle funkce svalů, podle naopak nefunkčnosti svalů je klouzání po povrchu. Důležitější je duše, cit. Zlato bývá ukryto hodně hluboko. Tělesná schránka, odlišnost není překážkou v komunikaci, v kamarádství, v společném sdílení jedné učebny. Občas malá pomoc, vyjetí vozíkem na obrubník pomůže nejen vozíčkáři, ale nás naplní pocitem dobrého pocitu. Nechci zde zmiňovat, že takový pocit je k nezaplacení.
Nedá mi to abych zde nezmínila další klišé. Proč si člověk myslí, že jemu se to stát nemůže? Může.
Kdysi dávno jsem četla citát, že charakter člověka se pozná podle toho, co je mu k smíchu. Hodně jsem přemýšlela, proč se lidé některým nemocem smějí a jiným ne. Když vidíme člověka s rakovinou, nikoho by nenapadlo smát se mu. Když vidíme nemocného po těžké mozkové obrně s namáhavou chůzi, vyvolává to v nás salvy smíchu. Pajdavá chůze. Ale ten dotyčný je po těžké nemoci, která ohrožovala jeho život, byl mezi životem a smrtí. Je to k smíchu? Má těžké doživotní následky, které mu omezují život. Je fajn se tomu chechtat?
Zavřeme ho proto do sklepa, aby se mu děti nesmáli? A pomůžeme mu tím? On ví, že je život krutý.
Již malé děti by to měli vědět. Někteří to neřeší, naopak jsou v těžké pohodě, ale někteří dokážou být opravdu kruté. Vyřešíme to tím, že je oddělíme? Naopak, naučíme je spolu žít. Přijmout skutečnost. Svět takový, jaký je. Se vším všudy. Když se sourozenci pohádají, porvou, vyřešíme to tak, že je začneme vychovávat každé zvlášť? Natáhneme mezi nimi zeď?
Horší, než funkčně, tvarově, vzhledově tělesně postižený člověk, je člověk duševně postižený. Bez dostatku nadhledu, bez porozumění, bez vize tolerantní společnosti.
Pracuji již delší dobu v jedné pražské nemocnici na chirurgii JIP. Všichni lidé se při příjmu stávají pro mne pacienty na stejné úrovni. Nemohoucí. Bez rozdílu. S přísným režimem ´klid na lůžku´. Sice jen na krátkou dobu, ale stejně jim musím udělat všechno. Někdy i za ně dejchat. A upřímně, raději ošetřuji tělesně postižené, než, obrazně řečeno, zpovykaný manažery. Už jenom proto, že je s nima legrace.
Tento odstavec jsem už jednou vymazala, ale asi sem patří. Totiž jednomu pacientovi bych nepodala ani popelníček. A nepřeju mu, aby se někdy někde ocitl mezi samými stejně ležícími a neměl nikoho, kdo by mu ho podal. Zdraví by totiž zrovna mohli být odděleni. A možná, že by se měl stýkat jen s lidmi opírajícími se o hůl.
Tělesně postižení se nepotřebují učit žít se zdravými lidmi, ale zdraví lidé se musí naučit žít s tělesně postiženými.
