Šla jsem navštívit svého bratra. Otevřel dveře a mile říká: "Sem se chodí jenom s úsměvem." Ok, opáčila jsem, otočila se a odešla domů. Nebylo mi do smíchu.
Četla jsem jednu anketu, čeho si nejvíc ceníme na partnerovi. Na prvním místě byl s přehledem smysl pro humor. Překvapilo mě to. Je úplně jedno, jaký to je člověk, jaký má srdce, hlavně když se umí chechtat. Haha, miláčku, dneska se nikdo nezastal jednoho kolegy v práci, ani já, byla to děsná sranda, beru to s humorem. Jen tak pro zajímavost, při podobné anketě, asi před 15-cti lety, stavěli partneři na první místo inteligenci.
Otevřu-li dneska jakákoliv média, časopisy, všude se na mne valí teorie, buďte pozitivní, usmívejte se, berte to vše s humorem, bude se vám dařit líp. Pak ale moc nechápu, proč stouplo užívání antidepresiv za poslední roky o desítky procent.
Ptala jsem se jednoho taxikáře, který jezdí již několik let celé noci až do rána, do které nemocnice nejvíc jezdí houkaček. Čekala jsem nějakou velkou pražskou nemocnici, a moc jsem se nemýlila. K mému údivu to byla ale psychiatrická nemocnice v Bohnicích. Houkačky, policejní vozy tam v podstatě v noci stojej u vjezdu frontu.
Nemám nic proti tomu, všichni se od rána do večera klidně lámejte v pase, smějte se vždy a všemu. Vyznávejte humor na prvním místě. Ale nenuťte k tomu ostatní. Mě. Připadá mi to jako druh náboženství. Humor je můj bůh, moje všechno. Tak jako jehovisté chodí a hlásají "věř v dobro", tak podobně chodí smajlinisté a hlásají "usmívej se".
Toto hnutí vzniklo teprve nedávno. Pamatuji si, jak po revoluci přišel nadřízený a říká, tak tu máme ameriku, kíp smajlink. Nepamatuji se, že by mě někdo před revolucí žádal o úsměv. I když "vždy s úsměvem" měli již na vstupence do divadla Voskovec a Werich. Upřímně, když jdu na úřad něco vyřídit, modlím se, aby tam byl někdo normální, kdo to se mnou hladce vyřídí. Nejvíc se hrozím úřednice, co mě s úsměvem pošle někam. Absurdní mi přišlo, když mě nabádal do pozitivismu a veselí jeden známý s tikem. To mi "veselý" nepřišlo. S čím kdo zachází, tím také schází.
Dokonce jsem někde četla, že, světe div se kde, v Americe vyšla kniha, jak je smutek negativní a nastane-li, je nutné ho ihned řešit psychofarmaky. Je velice populární. Někdo pochopil, že farmaceutický průmysl má v poslední době největší obrat, a smutek velmi dobře vydělává. Objeví-li se, musí se odstranit. Žádá se veselost, široký úsměv a vaše peníze za psychofarmaka. A paradoxně si prý Američanky pouštěj slznej film, aby se vyplakali a uvolnili stres.
Ještě nedávno jsem na úvodní otázku, jak se máš, zásadně odpovídala, že špatně. Většinou se hned rozvinul spontánní rozhovor, který nebyl o počasí. Pamatuji si jak v jedné asijské zemi, kde se mě někdo zeptal hauárju, jsem odpověděla počeštěně hárd. Dotyčný se tomu začal strašně moc smát. Přišlo mu to hrozně vtipný, originální. Dneska už si to netroufnu. Všichni se hned zaleknou a většinou reagujou slovy, že jsem vyhořelá a měla bych s tím něco dělat. Vyhořelost je trendy slovo. Když se na mne valilo ze všech stran, něco málo jsem si o tom nastudovala. A nestačila se divit. Pak jsem většinou dotyčnému pokládala otázku, co je vyhořelost. Ještě nikdo mi neodpověděl správně. Maximálně ze sebe vysoukali jednu větu typu, noo nic tě nebaví…apod.
Nedávno jsem se hrabala v latinsko-českém slovníku a padl mi zrak na slovo humor. V latině to znamená vlhkost. Přišlo mě to symbolický. Všichni víme jak to "nasucho", když to dře, není ono.
Humor je cesta, není to cíl. Humor pomáhá přežít těžké situace. Ale někdy se dostáváme do těžkých situací, protože si myslíme, že všechno musíme brát s humorem, být šťastní. Jo, "jsem nešťastná z toho, že nejsem šťastná." Je čas radosti a je čas smutku. Rovnováha. Je-li radosti moc, na jedné z misce vah, vylítne do výšin druhá váha misky se smutkem. Pak se snažíme vyrovnat váhu antidepresivy.
Nechci humor za každou cenu. Možná proto jsme založili s podobně založenými přáteli, co si nehrajou na nic, ani na veselí, šťastní lidi, negativní klub. Motivem bylo, když jedna z nás rozplakala personálního psychologa v zaměstnání nevhodnou otázkou. Milujeme srdíčka, zdrobnělinky a celej svět, i když celej svět nemiluje nás. Naší hymnou je písnička od Hanky."je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné". Vyžadujeme od ostatních lidí škleb. A je nám fajn.
