Osobně mě střelec nezajímá. Zajímá mě duševní zdraví lidí, kteří dokáží zastřelit tátu s dítětem a za necelý týden zastřelit dalšího tátu. Tentokrát svého a pak sebe. Touto kauzou se táhne jako červená niť vztah otec - dítě.
Bylo tam něco špatného, co donutilo spáchat mladého člověka tak hrozný čin. Ale zametli jsme to pod koberec.
Důvod byl ten, že nechceme vraha proslavit. Ale u jiných nám to nevadí. Letos mají premiéru hned dva filmy o vrazích. „Manželé Stodolovi“ a „Lesní vrah“. V médiích vznikají nové a nové pořady: „Zloději životů, Kriminálka, Bez lítosti, Hlasy zločinu“ apod. Nabízejí šokující informace. Přiznám se, že pár jsem jich viděla a slyšela. Nezajímalo mě jakou zbraní vraždili, kolik jich měli nebo kde bydleli. Zajímalo mě, jak se z otce, ze syna, z kamaráda, ze souseda stane vraždící monstrum.
Mávnutí ruky: „Byl to blázen…“ mi připomíná řešení problémů jak ze středověku, kdy se o bláznech a duševných nemocí nemluvilo, dělalo se, že neexistují. Přitom tyhle případy můžou být studijním materiálem k psychice člověka. Už víme, že komukoliv se může stát, že se dlouhodobým životním tlakem překlopí naše mysl do jiné dimenze a můžeme začít dělat věci, kterým normální lidé nerozumí.
Napadá mne, že ho možná otec zneužíval. Policie nechce dopisy odtajnit. Možná se bojí, že by to střelce tak nějak trochu ospravedlňovalo. Není to pravda. Ať už se mu stalo cokoliv, neměl právo takto jednat. Je-li příčinou toho běsnění otec, neměl by se chránit. A nemělo by se to tajit. Jestli ho otec opravdu prznil, a nikdo to neřešil, tak musím říci, že se nakonec na FF ukázalo, že se společnosti moc nevyplácí nemluvit o zneužívání dětí.
Je zajímavé, že zrovna v tuto dobu sedí před soudem celebrita, která znásilňovala ty, kteří ji přišli požádat o pomoc. Hodně lidí tom o vědělo a mlčelo. Dokonce když se to ze začátku provalilo, mnoho jeho kolegů vehementně prohlásilo, že to není pravda. Je to takový český „Epstein“. V souvislosti s ním nedávno vyšlo najevo, že jeho zneužívaná návštěvnice ostrova, topmodelka skočila z mrakodrapu. Někdo to řeší vnitřně sebevraždou, někdo to řeší zevně ostrou střelbou.
Dokonce v nejhorších věznicích trestanci páchání na dětech neodpouští. Na rozdíl od společnosti a soudů. Prznitelé dostávají často jen podmínku a pak klidně dál pracují s dětmi. Pedofilové zase nemají vytvořené podmínky pro léčbu své sexuální nemoci. Rodiče predátorům- trenérům klidně svěřují své děti za vidinou úspěchu, protože ten se ve společnosti počítá víc, než vlastní čistý život. A pak jednoho dne nějakým náhodným výběrem podobně postiženého jedince několik čistých životů skončí.
Anebo se mýlím, spekuluju. Možná to byly vysoké nároky od otce. Citové ponižování. Děti jsou svěřeny dospělým, aby je chránili. Omylem si myslíme, že je nejdůležitější děti řádně vychovat, naučit je chodit na nočník. Ale děti chodit bez plínek zvládnou i bez nás.
Možná, že otec neřešil šikanu na škole. Možná, že vedení neřešilo šikanu ve své škole. Ředitelé škol sedí v teple ve svých kabinetech, a to co se odehrává za jejich dveřmi nevidí, neslyší a nemluví o tom. Pak se diví, když jejich žák jednoho dne ty dveře prostřílí.
Žádný kriminální čin není jen o samotném vrahovi. Trochu to vypovídá i o jeho okolí a společnosti. Líbil se mi seriál „Dahmer.“ S několika známými jsem se shodla, že některé scény byly nechutné a obešly bysme se bez nich. Ale co každého zajímalo, byla jeho psychika. Zajímavý byl podivný otec, kterému se nedokázal svěřit se svými problémy. Který měl radost, že se bude o jeho synovi vrahovi točit film.
Střelec byl vzdělaný mladý muž. Měl titul, studoval, aby dostal další titul. Nebyl to žádný asociál, bydlel v pěkně udržovaném rodinném domě se zahradou. Ale něco zlého se stalo v jeho životě. Co zůstalo skryto. Z čeho bysme se měli poučit. Možná s tím celý život bojoval. Snažil se studovat. Někam to dotáhnout. A přece ho duševní démoni dostali. V tričku s nápisem „Nemluv o svých problémech“.
Měl nějakého kostlivce ve skříni. Měl by tam zůstat? To je filozofická otázka. Škoda, že se odpověď nenajde na Filozofické fakultě.
