Jeden čas jsem pravidelně jednou týdně chodila na procházky vždy stejnou cestou z Ládví okolo Vltavy a zpět. Mnoho lidí se mě podivně ptalo, proč stále chodím tu samou trasu. Vždy jsem něco zamumlala.
Bála jsem se, že to nedokážu vysvětlit. Musí to být strašnej stereotyp, říkávali. Já si ale myslím, že na jedné cestě se dá vidět pokaždé vždy něco jiného. Stereotyp není o tom, že děláme ty stejné věci, ale o tom, že ty samé věci vidíme jinak. To je ale moudro!
Kruhy nejsou jen v obilí…
Důležité je nestydět se za svoje názory….
Názorně: stromy jsou plíce planety…
Nemám nic proti bezdomovcům, proč ale ničí přírodu?
Tenhle nepořádek je po záplavách, plasty tam vydrželi vlát půl roku…
Tenhle holý strom připlul taky po povodních, vypadalo to, jako kdyby byl unavený a musel si na chvíli odpočinout…
To nejsou poetické odlesky pouličních lamp, ale odlesky aut za bílého dne…
Otevírající se nebe v řece...
Od romantiky do drsného reálu…
Krásná labuť v nevábné vodě… Dnes se ptám, proč nás učili v mateřské školce kreslit řeky modrou barvou…
To tyhle barvičky už jsou hezčí…
Není věž jako věž…
Větší semafor pro velká auta, ten menší pro malá auta…
(Párkrát jsem měla různý doprovod, ale nikdo mi nedokázal vysvětlit, proč jsou tam dva semafory.)
Alternativní sněhulák…
Foceno před Trojským zámkem, kde často probíhá výstava drahého umění podobných tvarů.
(Které je věčné, na rozdíl od tohoto lidového díla.)
Moc couvat se v životě nemá…
Taková velká loď a potopí ji hromádka písku?
Když se ruší spojení...
