Přejágrováno

Dívám se na hokej a říkám si, jak je to asi doopravdy. Velká parta, všichni za jednoho. Spočítat kolikrát jsem slyšela, jsme velký tým, už ani nedokážu. Ale jsem realista. Nedělám si žádné iluze.             

               Přestože je pro mne Jágr bůh, jako hokejista, jako muž i jako člověk, častokrát jsem přemýšlela o tom, zde je dobré, aby hrál. Z čistě psychologického hlediska. Zda je to dobré pro ostatní hráče.

               Představuji si sama sebe, jak nastupuju třeba do nového zaměstnání, kde je dlouhodobě vynikající pracovnice Jaruška. Je výkonná, hezká a každý ji má rád. Vedle ní pracovat musí být radost. Má zkušenosti. Kamkoliv přijdu, všude slyším, že Jaruška je nejlepší. Když šéf zadá úkol, vyřeší to Jaruška. Když přijde zakázka, první za kým se jde, je Jaruška. Když se někomu něco nepovede, neva, pošleme tam Jarušku. O Jarušce je slyšet všude. Každý o ní mluví. Hoří-li, Jaruška vyjíždí. Je přejaruškováno.

               Nevím, ale myslím, že bych po velmi krátké době začala Jarušku nenávidět. Začala bych se ptát, o co se vůbec snažím. Když stejně slízne smetanu Jaruška. Samozřejmě že mě šéf občas pochválí před nastoupenou jednotkou, ale co to je v porovnání s Jaruškou.

Ale Jaruška za to nemůže. Je prostě dobrá. Určitě si slávu zaslouží. Ale jak k tomu přijdou ti ostatní? Možná si říkají, kdyby Jaruška vypadla, to by šéf koukal, jak to krásně jde i bez ní. Zapřáhli bysme se a dokázali to i bez Jarušky. To by byla motivace.

               Ale nebylo by to řešení. Určitě je tam mnoho spoluhráčů, pro které je to čest a zkušenost hrát s Jágrem. Mají před ním respekt. Možná, že i ten je svazuje. Možná, že je tam taky dost spoluhráčů, co si říká, bez něj bysme to zvládli taky. Proč se snažit, Jágr to zařídí. Proč se snažit když stejně příležitost nedostanu. A nejhorší je když příležitost opravdu nedostanou, jenom proto, že Jágr je nejlepší a musí hrát, zajistit vítězství. Jágr je sázka na jistotu.

               Vůbec tu situaci Jágrovi nezávidím. Možná i proto váhá, zda má nastoupit. Hokej miluje a Čechy jakbysmet. Nezávidím to ani spoluhráčům. Můžu tady plkat, že jasně, vítězství je důležitý a musíme pro něj udělat všechno, ale že důležitější je radost ze hry, z pospolitosti, že držíme při sobě. Ale oboje má svou stejnou cenu. Cesta i cíl.

               Promiň Bobe a Bobku, ale Jágr je maskotem hry. Když vyjede na led, je radost na něj se dívat, jak si užívá už jenom to bruslení. Při pozorném sledování, hlavně po skončení hry, kdy se vyhlašují výsledky, se chová zdrženlivě. Žádná gesta šampiónů, žádné vtírání publiku, žádné skopičinky, a že by si to mohl dovolit. Myslím, že to má v hlavě srovnané.

               Doufám, že srovnané to mají i ostatní spoluhráči. Že vědí, že hrají s celebritou, že diváci na Jágra reagují, udělá, elegantní otočku a oni zbourají halu. Že až rozkliknou svoje laptopy, jako já před chvílí, vykoukne na ně 1000x slovo Jágr, jak je úžasný a co přesně řekl, a 1x zmínka o ostatních, že jsou taky dobrý. A že je při tom nepíchne malý trn závisti.

               Doufám, že to mají srovnané i trenéři, poradci a hlavy okolo. Že dostanou příležitost hlavně ti mladí, nadšení a nabuzení. Že nehraje jeden bůh a jeho suita. Že je to opravdu tým.