S Karlem Gottem odešla noblesa, humor a vkus. Byl vždy upravený, vkusně, léžerně oblečený, s jiskrným úsměvem na tváři. Až do poslední chvíle.
I ve chvíli kdy on, Velký Muž jednou snídal a místo ženy se u stolu objevila v roce 2015 smrtka, ji Karel Gott elegantně vyprovodil. Jednoduše jí dal dělovou ránu, bum. Ona se však nedala, klepala neustále na jeho dveře. Až jednoho dne poznal, že už nemá sílu, nabídl jí rámě a s úsměvem, smířen, a s hlavou vztyčenou s ní odešel do věčného nebe. Cestou se ještě ohlédl, aby věnoval svůj poslední úsměv svým fanouškům, které miloval. A oni jeho. Láska dávaná a láska přijímaná.
Ta nemoc s hnusným jménem rakovina je fakt svině. Žere vás strašně dlouho pomaloučku zaživa. Nedá pokoj. Máte dvě možnosti. Buďto začít fňukat a nechat se okolím litovat. Anebo bojovat až do poslední chvíle. Víte, že je to předem prohraný boj, ale děláte to pro to, že milujete život, a každý den, který máte navíc, si dokážete naplno vychutnat. A to Karel Gott uměl. Proto je to megaosobnost. Dovolím si říct, že i udával módní trendy. Když si v poslední době nechal narůst bradku, kopíroval ho kdekdo, dokonce i sám premiér.
Když doma člověk s touto nemocí neustále blije do kýble, protože nedokáže udělat dva kroky na záchod, okolo něj mu v hrsti padají vlasy, při pohledu na jídlo se mu dělá zle, když má strach z neznáma, tak to začne silně nedávat a jeho okolí taky. Ale Karel a jeho manželka to dávali s noblesou. A to co se prý proslýchá tichou poštou ve zdravotnických kuolárech, je zde nepublikovatelné. To je teprve síla. Upřímně si myslím, že hodně věcí vůbec nevíme. Co všechno musel vytrpět a čím vším si spolu prošli. Gentleman, jako byl Karel Gott, o těchto věcech nikdy nemluví.
I přesto v těchto těžkých chvílích s hlavou v kýblu mu volali "přátelé", kteří si zrovna dali knedlo, vepřo, zelo a předtím než uběhli maratón si chtěli s Mistrem jen tak pokecat na všeobecné téma jak jde život. A těžko nepochopili, že teď se to opravdu "nehodí". Věděla to jeho žena, a nedovolila to. A byla hned tou zlou. Ta, která pak šla ten kýbl vylejt a držela při tom Karla za ruku. To nemohl zvládnout sám, na to sílu neměl. Velmi jí obdivuju a skláním se před ní. Zaslouží si naší úctu. I kvůli Karlovi. Byla to jeho výjimečná žena. A do členů rodiny se už z principu nikdy nekope. To ví každý gentleman.
Samozřejmě, že mohla dát Karla do super nejvybavenějšího sanatoria kdekoliv na světě, se super zdravotnickým týmem, se super zdravotní vědeckou péčí, s pocitem že se mu dostává toho nejlepšího. Ale protože je to žena s velkým srdcem, věděla, že ani nejlepší super péče nenahradí objetí milující rodiny ve vlastním domově.
Vždycky jsme ho viděli usměvavého, vyfiknutého, upraveného, i přestože s touto nemocí musel doma zažívat peklo. Velmi ho museli trápit útoky na jeho milovanou ženu Ivanu. Moc mu to v jeho těžké situaci nepřidávalo. Ale na nic a na nikoho si nikdy nestěžoval, nikdy si nedržel hlavu v dlaních. Ani jednou jsem neslyšela tu známou větu: "Proč já?". Karel se nelitoval a nikdy nevyprávěl jak je to hrozné a jaké musí mít bolesti. Nikdy nenadával a nemluvil vulgárně. To gentleman nedělá.
Měl rád život. Uměl ho prožít. Velmi mi připomíná jiného gentlemana, jemného muže Jamese Bonda a jeho osobitý, bohémský přístup k životu " Protřepat, nemíchat". Gentleman Karel si klidně osladil kávu o trochu víc. Už vím, jaké kafe si zítra ráno na jeho počest udělám.
