Regály v knihovnách se podlamují pod tíhou knih na téma, jak se mohlo stát, že se Hitler dostal k moci. Knihy plné poučení, údivu nad neschopností tehdejších lidí, co měli moc a mohli tomu zabránit. Historie se opakuje.
V příštím století se bude psát o tom, jak po tak těžké zkušenosti, se to mohlo stát znovu. Jak se to stalo, že se k moci dostal Islámský stát. Dnešní politici se zapíší do historie. Černým inkoustem.
Když proběhla noc dlouhých nožů, málokdo tenkrát tušil, že je to začátek války. I dnes máme období nožů. Tím to začíná. Dalším znakem války je vpád mužů na cizí území. To už tu máme taky. Jen s menším rozdílem. Nemají v rukou zbraně. Zatím. Mají holé ruce. Možná, že jde o "sametovou" třetí válku. Válku beze zbraní. To nám trochu nesedí, když všichni prorokovali, že třetí světová válka bude nukleární, atomová, zničující. Zvláště v dnešní technicky vyspělé době.
Našla jsem si ve slovníku definici války. Již první věta mě dostala. Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. To, že v jeden daný den dochází k násilí na ženách, svědčí o organizovanosti. Zajímalo by mě, jakým způsobem se dohodli na určitém dni. Co asi zorganizují příště?
A to je teprve začátek. Nedávno jsem si byla zaplavat. Zrovna tam byli caparti, dívky okolo 5let. V růžových plavečkách, v růžových župánkách hello kity. Představila jsem si jak za 10 let kitty skončí v popelnici, a dívky obléknou černé hábity a půjdou se koupat, jestli vůbec možná budou smět. Můj pohled do budoucnosti pokračoval i nad možností toho, že možná budou muset podstoupit i obřízku. Jasně, teď všichni učenci namítnou, že to s vírou v islám nemá nic společného. Ale ani vraždy, atentáty, násilí nemají s touto vírou nic společného, a přesto se to děje.
Čisté náboženství islám má s Islámským státem společný snad jen název.
Vážení politici, možná se Vás osobně ve Vašich kožených křeslech a voňavých kancelářích šíření praktik islámského státu nedotýká, ale upřímně, vašich dětí a hlavně vnoučat se nejen burka, ale násilnosti dotýkat budou, přímo na holém těle. Blaze těm, kdož nemají děti.
Nedávno nás učitelka ve třídě upozorňovala, že jistý profesor nemá rád výstřihy a krátké sukně, ať si na to dáme pozor, až půjdeme ke zkoušce. No, myslím, že za takových těch deset let, až naproti němu bude sedět mladá studentka v burce a nebudou jí vidět ani oči, možná pak si bude pan profesor toužebně přát, aby tato studentka měla výstřih až do pasu.
Že přeháním? Že to vidím moc černě? Možná, že tuhle větu slyšel člověk, který se ohradil proti tomu co se dělo v noci, z 29. na 30. června 1934. Kdyby v tuto noc řekl, že se vyvraždí za 10 let 62 miliónů lidí brutálním způsobem, ani ten největší skeptik by mu nevěřil.
Nedávno jsem byla na výstavě, kde starší žena vzpomínala, jak jela transportem do koncentračního tábora. Mysleli si, že jedou do pracovního tábora. Novinář se jí s podivem zeptal, to jste ani trochu netušili, co se děje? Po bitvě každý generál. Nechápal tu naivitu.
Dneska tušíme co se děje. Ale zbaběle se schováváme za slova o charitě.
Nejhorší na celé druhé světové válce nebyl Hitler. To byl snílek, fantasta a ve své ideje pevně věřil. Větší hrůzu mi nahánějí lidé okolo něj. Prozíraví, ziskuchtiví, toužící po moci. Schopní vlézt až tam, jen když jim to vynese. Hitler nikomu nikam nelezl. Pohyboval se za tribunou, na zámku, v přírodě, ve svém dokonalém čistém světě, který si vytvořil. To jeho poddaní vykonávali střelby v tváří tvář v koncentračních táborech, točili kohoutkem plynu vlastníma rukama, mučili děti.
Dokonce jsem slyšela názor, že kdyby se opravdu povedl některý z atentátů na Hitlera, a kdyby moc převzali jeho nejbližší spolupracovníci, bylo by to daleko horší.
Ano, větší obavy mám z lidí, kteří od samého začátku tušili, že je něco špatně, kteří měli tu moc zasáhnout a nezasáhli.
