V 18cti letech, když jsem se dostala z izolace, v které jsem vyrůstala díky přísné křesťanské výchově, jsem začala poznávat život i tam „venku“. Způsob užívání si života byl dosti rozdílný. Zjistila jsem, že je pravidlem jít v pátek večer zapařit, že se skoro celá společnost naloží do lihu. Zatímco já jsem se ten večer vždy ztišila a pokorně očekávala svatý den se zpěvy, modlitbami a někdy i půstem.
Jakmile se mi otevřel svět, skočila jsem do víru dění. Byl to odvaz. Hudba hrála naplno, v líně táhnoucím se dýmu cigaret, se sklenkou alkoholu v ruce jsem smývala vopruz uplynulého týdne v práci, pohledy nepříjemných prodavaček, zachmuřené pohledy lidí chodící městem, nudu všedních dní a večerů. Co bylo úplně nejlepší, byla soudržnost v partě, nic se neřešilo, jenom jsme se smáli a předháněli se v tom, kdo udělá větší trapas a blbinu.
Měla jsem plno prima historek z pařeb pro pobavení přátel. A když se mě někdo zeptal, co jsem dělala, měla jsem se čím pochlubit, a vidět uznání v očích tazatele. Zvedalo mi to sebevědomí. A měla jsem pocit, že skutečně žiju, naplno. Navíc jsem hltala životopisy slavných, jak jejich život byla jedna velká jízda. Tak nějak jsem měla pocit, že díky jejich bohémskému přístupu k životu, se jim otevřeli tvůrčí a umělecké schopnosti. Měla jsem plno přátel, kteří mě brali.
Existuje několik druhů přátelství. Těch pravých s velkým pé, má každý člověk 2-3. Víc ne. Nevím proč to tak je, ale je. Pak jsou facebookový přátelé. Těch je o „trošku“ víc. To je kapitola sama o sobě. A pak jsou to pařící přátelé. Těch je taky hodně. O přátelství hodně mluví. Kromě užívání si alkoholu na diskotéce, smyslu pro humor, blbnutí, se dá s nimi velmi dobře pokecat, zafilozofovat, ale to je asi tak všechno. Chcete-li o ně přijít, přestaňte s nimi chodit pařit.
Každého člověka navštěvuje Faust. Ten můj měl v jedný ruce cigaretu, v druhé skleničku alkoholu, vlnil se v rytmu osmdesátek a říkal: „Jdem pařit a budeš mít pocit, že ten život opravdu stojí za to.“ A já za ním šla jak krysa za Krysařem. Právě proto osobně nazývám takový „přátelé“ faustíci. Paření má pro ně obrovský význam. Vzpomínám na jednoho kamaráda, který, když si bral hypotéku, tak jednou z podmínek bylo, aby mu zbyli 4 litry měsíčně na paření.
Zkuste jim odmítnout z důvodu, že radši máte chuť se v pátek večer rozvalit v křesle, zapálit svíčku a číst si v tichu historii filozofie. Jste odepsaní. Ale jen na chvíli. Zase přijdou a zvou. Vzpomínám si na jednu pařící kamarádku, jak mě v hospodě, kde trávila skoro každý večer, kde na baru usínali šílený smažky, snažila vyburcovat: „Tamaro, musíš konečně začít žít!“ A to jsem jako mrtvola ani zdálky nevypadala
Slyšela jsem kdysi o slově žít, a jeho předponách. Užívat si, je složenina „u“ a žít. Naznačuje to být u života. Synonymum je vedle, blízko, před…životem. Slovo prožít je složenina slov „pro“ a žít. Významově to lze chápat i jako prodělat život, skrz naskrz, projít. Chci život prožívat. A někdy stačí, že člověk dejchá. To je známka žití. Život má cenu již sám o sobě.
Přemýšlela jsem, jestli se o životě poustevníka někde v horách, ve srubu dá říci, že jeho život nestojí za nic. Nepaří, jenom čumí na hory a na západ slunce. Nedá, jeho život má stejnou cenu jako pařiče ve městě s diskotékou. Možná, že ten život prožívá daleko víc.
Přišla jsem na to, že život neprožívá ten kdo má víc zážitků, víckrát se opil, ale ten kdo umí život cítit, vychutnat si svět kolem sebe, vychutnat si ranní kávu. Ten koho pobaví, že mu cestou ráno do práce po sídlišti přeběhl zajíc.
Samozřejmě, že jsem pařit nepřestala. Občas potřebuju smýt z hlavy harddisk. Ale už vím s kým. A nemyslím si, že díky tomu žiju naplno.
