Není to tak dávno, co jsem se s jedním klukem v baru bavila o válce. Říkám mu, to je hrozný, kousek od nás se tvrdě válčí. Podíval se na mne a říká: Co furt řešíš, je to daleko, buď ráda, že tady to není, máš práci, máš kde bydlet a s válkou tam nic neuděláš. Možná, že je Islámský stát daleko, ale střílí se v Paříži. Já nejsem voják ani odborník na terorismus. Ale vím, že něco udělat můžu.
Při slově válka se mi vždycky vybavila mapa na stole, cínoví vojáčci stojící na ní a velitele jak je hrabičkama přemisťuje. Armádu, jak někde na louce bojuje šavlemi muž proti muži. Když poslední muž padne, tak zazní fanfáry a je konec. Mohutně se oslavuje.
Dnes je to jinak, dnes bojuje muž proti dítěti, v kavárnách, účinnými zbraněmi se stali média, slovo a strach.
Nemít strach. Tolikrát jsem to v poslední době slyšela.
Pokusila jsem se nad významem tohoto slova přemýšlet. Zadala jsem si strach do slovníku českých synonym a vyskočilo na mne 8 slov: bázeň, úzkost, úděs, hrůza, poplach, obava, respekt, úlek. Musím konstatovat, že to slovo má velmi mnoho významů. Nejdříve jsem si myslela, že tam dvě slova nepatří. Obava a respekt. Po velmi těžké úvaze musím konstatovat, že jsou velmi důležitá.
Jednou z největší chyb v boji je podceňovat nepřítele. A proto je důležité velmi dobře vědět, kdo to je. Kohokoliv se na to zeptám, tak mi řekne islám. Dovolím si oponovat. Není to islám jako náboženství. Ale lidé. Většina z nich jsou odpadlíci z odnože sunnitské větve islámu, kteří si korán a hadís zneužili k politickým účelům. Kluci, kteří si chtěj hrát na vojáky. Rozšířit svůj Islámský stát na supervelmoc. Jsou plní nenávisti, protože se na ně prodavačka křivě podívala, ješitní, nevědí co se svým životem, nemají pro co žít, jen mají pro co umřít. Tak válčí. Dokazují si svoji identitu zbraněmi, mocí, kamkoliv patřit.
A každá válka potřebuje nějakou ideu. A islám se náramně hodil. Protože teď jede, dá se dobře zneužít výkladem o ospravedlnění násilí. Vyznává ho spousta lidí, což vždycky nahání strach. A velký plus je, že západní svět o něm nic moc neví.
Proto mě vždycky rozhodí, když slyším, že by se měli šátky zakázat, nejíst kebab a prostě ty islamisty kolem nás tak trošku držet v odstupu.
Můžeme zakázat nosit šátky, ale nezakážeme tím vyznání. Represe způsobuje negativní reakci. A to oni chtějí. Strach z burek. Strach z islámu.
Vzpomeňme si na křesťanské války v dávné minulosti. Nepamatuji se, že by se zakazovalo nosit kříže, kněžím kolárky, zakazovali se stavět kostely. Křesťanství není hrozba.
Islám je regulérní náboženství, které zde vzniklo již v 7. století. Každý člověk má právo na svobodu vyznání. Upřímně mě osobně je úplně fuk, že se soused modlí 5x denně na koberečku. Můj život to nějak neovlivňuje. Co by mi ale nebylo úplně fuk, kdyby mě nutil abych se na tom koberečku modlila s ním. A to on nedělá. Není islamista jako islamista. Jsou dobří a jsou zlí lidé. Jedno jakéholiv vyznání.
Každé vyznání, náboženství má svoje. V jednom jsem vyrůstala, jiná jsem poznala později rozličnými způsoby. Nejsem žádného vyznání, ale z každé víry jsem si něco vzala pro sebe. Něčím mne obohatilo. I islám. Vlastně vyznávám jen jednu víru. Víru v lidskost. A ta mi v islámu jako náboženství nechybí, ale v Islámském státě ano. Nebojujeme proti víře islám, ale proti zlu. Zlu pod rouškou tvářící se jako islám. A proto mám z něj obavy.
Dovolím si na konec zmínit pohádku o kůzlátkách. Vlk se převlékne za beránka a zazvoní na kůzlátka, mlíčko jsem vám přinesla. Vlk je Zlo, které se převlékne za islám, někdy si vezme i jiný převlek, třeba rudý a přichází se slovy, přinesl jsem vám jediného boha, jedinou ideu. Je hrozba beránek? Já vím, že jít po povrchu věci je jednodušší. Řešení není jít po všech beránkách. Ale rozpoznat vlka a neotevřít mu. Nevpustit zlo.
