Upřímně se přiznám, že posledních pár dní zprávy nesleduji. To co se dnes děje jsem viděla v posledních letech už mnohokrát. Scénář zpráv znám nazpaměť. Stačí mi pár titulků na netu. Už to nedávám.
Moje citová kapacita lítosti a dojemnosti je vyčerpána. Svíčky a slzy došli. Útok. Několikátý v řadě. Ihned po něm následují horlivé projevy politiků, že takhle už teda ne! Další body k zviditelnění si připisují všemožné celebrity. Stačí jen vyjádřit nesouhlas. Matky a sousedé teroristů mluví o svých synech vždycky jako o hodných hoších. Pak se hledá hrdina. Pastva pro zprávy jsou jednotlivé výpovědi svědků. Třepotající se zapálené svíčky vypadají dojemně. Celý svět se spojil. Průměrně za tři dny jsou aktéři nemilosrdně zabiti. Po pěti dnech zprávy slábnou. Svět se vrací do normálu. Do dalšího útoku, který má své horlivce, své hrdiny. Za pár měsíců se scénář znovu opakuje.
Nemám řešení. Nejsem politik. Nemám vysoké politické školy. Nepohybuji se v politických kruzích. Ani nemám možnost vyváženého zpravodajství. Jediné veřejnoprávní vysílání se podobá zprávě statistického úřadu. Kolik Čechů jelo letos do zahraničí na dovolenou. Kdybych si dala dvacetiminutovku z BBC, ruského zpravodajství a Al-Džazíry, pak teprve bych byla schopna říci, tak teď už trochu do toho vidím.
Ale naštěstí tu máme vzdělané, zkušené politiky. Možná že až přestanou řešit, že pomazánkové máslo, není pomazánkové máslo a začnou se zabývat tím, že "uprchlíci" nejsou vlastně uprchlíci, tak to bude pokrok. Nemůžu si pomoci, ale charita je to to poslední co tyto lidé potřebují. Na druhou stranu, chtějí-li politici vypadat populisticky a na rozdíl Islámského státu mírumilovně, tak charita se nezakládá na tom, že dám chudákovi rybu, ale v tom, že ho naučím chytat ryby. Zatím oni chytají nás do vlastní pasti slov o milosrdenství.
Být dobrotivý, neznamená být hloupý. Jednou jsme s přáteli v hospůdce při víně rozebírali téma láska. Shodli jsme se na tom, že to vždy neznamená otevřenou dlaň, ale někdy i pěst.
Sem tam nahlédnu do nějaké nauky. Nedávno to byla kabala a tam mě velmi překvapilo, že druhá strana lásky, (toto učení přesněji používá slovo dobrotivost a milosrdenství) je přísnost. A není na nejvyšším bodě. Charakteristické je to zvláště při výchově dětí. Vzpomínám si, jak na jedné návštěvě si děcka hráli vedle v pokoji. Začala hádka, která zesílila v řev, nakonec se ozvaly nějaké rány. Rodiče na to nic. Podotkla jsem, že tam je nějak rušno. Dostalo se mi rázné odpovědi, že oni si to vyřeší sami, že v životě za ně taky nikdo nic řešit nebude.
Připomíná mi to postoj dnešních politiků. Všimla jsem si, že politici často řeší právě vypuknutou kauzu vyčkáváním. Většinou se bouře přežene. Nejhorší je, začít to těžce řešit, podávat demisi, činit radikální rozhodnutí. A křesťanské řešení: on po mě kamenem (bombou), já po něm chlebem, rodilým sympatizérům na útěku, mi jako super řešení nepřijde.
Proti západnímu světu nestojí nějaký nemoderní, chudý východní stát. Nepřítele nelze podceňovat. Řezání hlav Američanů nás vpravdě dojalo. Ale po těchto zprávách jsme vypli telku, zaklapli notebooky ve svých obývácích a šli spát. Pořádné pozdvižení nastalo, až když nám tito lidé začali na ty obýváky doslovně klepat. Upřímně, chytrý tah. Majly s uprchlíky v mé schránce narostl nesčíslnou řadou. Bohužel, ani vlna rozhořčení s politiky nezahýbala. Vyčkávají. Neřeší.
Nevím, kdo si začal. Ale podle mého názoru je vznik Islamského státu odpovědí na Guantánamo. Myslím, že nebylo dobré ponižovat islámisty vězněním a týráním. Přímo je doslovně nasrat. Mají totiž svoji hrdost. Nezapomínají. O to horší je pak tvářit se jakoby nic.
Připomíná mi to situaci, kdy si hraje klučík na pískovišti. Přijde velký bratr a bábovičku mu zbourá. Kluk brečí a běží za maminkou a žaluje, že mu velkej rozšlapal bábovičku. Velkej argumentuje tím, že v bábovičce byly biologické zbraně. Klučík tvrdí, že to není pravda. Velkej křičí, že on si vlastně začal. A začne klučíka věznit a týrat. Ale on má svoji hrdost. Po propuštění si postaví daleko větší bábovičky a v nich teď opravdu něco má. Mačety na utínání hlav. Bomby. Netají se tím, naopak. Touží po pomstě. A velký bratr a jeho kamarádi najednou mají strach, mlčí. Vymlouvají se na milosrdnost. Je to tak snadnější.
Je to jako rozbít okno, a pak zbaběle utéct, když se z okna vykloní rozlobený islámista. A bohužel, on po nás na oplátku nehází chlebem, ale bombou. Milosrdenství není řešení. Je čas přísnosti.
