Kdyby si učitelka stoupla před třídu základní školy a místo fráze: "dnes si povíme něco o velikánech světového klasicismu své doby", by přednesla: "dnes si povíme něco o úchylácích, depresantech a bezďácích, řekla by to přesněji.
Když jsem chodila na základku, literatura mě absolutně nebavila. Nechápala jsem, proč lidi píšou výchovné, oslavné básně. Měla jsem dokonce pocit, že to maj nařízeném od nějakýho šéfa světa. První zájem ve mne vzbudila až učitelka na střední, kdy se nám pokoušela vysvětlit díla prokletých básníků, kde hnůj je nutný pro růst krásné růže.
Používala obvyklou větu, co tím chtěl básník říci. Když nám přečetla báseň, kde poeta stojí na břehu a rozhoduje se do ní skočit z důvodu sebevraždy, nikdo neuměl na otázku odpovědět. Nakonec do řeky neskočil, protože při pohledu na odrážející se světla lamp ve Vltavě mu přišel život romantický a vyměknul. Až dnes ho chápu, když se procházím noční Prahou podél Vltavy. Možná nás tam měla učitelka v noci vzít, abychom tu báseň pochopili.
Mozart složil velmi pěknou hudbu, jeden jeho životopis ho vykresluje jako úsměvného rošťáka. Na doporučení kamarádky, jsem četla jiný životopis. Nevím, proč to nebyla povinná četba. Ochlasta, nevěrník, všechny peníze propil, sousedka ho uklízela nametenýho ze schodů. Až když jsem pochopila z jakých vnitřních temných zdrojů své dílo stvořil, začala jsem jeho hudbě rozumět víc.
A byl nevěrník 1.stupně. Dneska by v bulváru nepochodil. Reklamu na mlíčka by dělat nemohl. Vzpomeňme na jiného nedávného nevěrníka, co opustil manželku "den" před porodem. Možná se o něm bude přespříští generace, v dalším století, učit jako o významném velikánovi post moderny minulého století.
Nebo třeba Boženka, nevěrnice píšící o soudržnosti rodiny. Její dílo je také zajímavě překládáno. Babička byla velmi ekonomická, ale když jsem se nad jejím dílem opravdu zamyslela, byla spíše hamižná. Jestli-že skákala přes plot, tak musela jedině k sousedovi, a tady už jde o krádež. Pokud tam soused nebydlel, ale bylo tam pole, mohla klidně plot obejít a jít brankou. Radit malým dětem tak nebezpečné věci, no nevím. Anebo byla už tenkrát zakladatelkou parkouru.
Netřeba zmiňovat o sexualitě Máchy, ale když jsem si o něm přečetla, že umřel někde v marasmu ve škarpě, tak nevím, jestli si někdo cestování, či procházky nespletl s bezdomovectvím a s tuláctvím a příživnictvím.
Nejvíc mě překvapil depresant Hemingway, když jsem četla knihu Stařec a moře. Ze školy jsem si pamatovala, že to je významné dílo o lidské síle. S napětím jsem jí četla a čekala, až narazím na TU větu, která mi změní život. Už jsem byla skoro u konce a nic. Pořádná vypointovaná zápletka taky nikde. Prostě jen nějakej starej rybář, co to dělá furt, jede na moře a tam chytí rybu. Tečka. To je všechno. Daleko zajímavější bylo, když jsem se dozvěděla, že člověk píšící o síle života, o překonávání těžkostí, spáchá sebevraždu.
Nedávno běžel v kinech neučesanej životopis současného kontroverzního umělce. Po shlédnutí jsem četla názory diváků. Všechny do jednoho byly daleko prasárnější a odpudivější než život a názory umělce, kterého zrovna za toto hanily. Děcka by toto téma bavilo. A většinou by to bylo o nich samotných.
Tak já nevím. Ale myslím si, že by se mělo učit na škole, odkud umění pochází. Z hloubi temné duše.
