Jsem ta, co zdržuje u pokladny frontu

Znáte to, když někdo zdržuje u kasy, určitě má nezvážené ovoce, špatně si spočítal nákup a chybí mu hotovost, anebo zapomněl pin. No, mě se tohle stát nemůže, na všechno si dávám pozor, ale přece je jedna věc, kdy i já jsem zdržující zákazník a těch pár neznámých lidí za mnou ve frontě nevěřícně kroutí hlavou.

Jde o to, že nevím co si kupuji. Tedy já vím, že je to křupavoučké, krásně to voní, rozplývá se to na jazyku. Ale legrace končí u pokladny.

„Tak copak to máte“, zeptá se nevinně prodavačka a získává tak náskok, že si vzpomene na ten zpropadený číselný kód, který za všechno může, dříve, než já na název toho nebetyčně dobrého pečiva. Sakra, teď mě dostala, je to plundrový čtverec, rolka, pletenec, nebo snad závin, či hřeben? Vykoktám, že je to něco s tvarohem. Nebo snad s pudingem? Pro co jsem se vlastně u regálů s pečivem rozhodla? Byla jsem v takové extázi z vůně a chutě, že jsem nevěděla co vybrat dřív a rozhodnout se na co mám více chuť, mi dalo docela práci.

Prodavačka mě probodne očima, ona ani neví, co si kupuje. V podobném souznění se zavlní i fronta a všechny pohrdavé pohledy se upřou na mne. Jsem ta zdržující. Jaká potupa. V tom zvedne paní pokladní mé pečivo a zahuláká na vedlejší pokladnu jakej, že je to kód. Pokladní od vedlejší kasy to vždycky ví. Nebo v horším případě začne listovat cedulemi nad pokladnou a dává mi tak čas, vzpomenout si, co si to vlastně kupuji.

To musím vyřešit, rozhodla jsem se. Musím si pečlivě zapamatovat název a cestou k pokladně si to opakovat. Jenže zapamatujte si to, když se vám stále do mysli vkrádají důležitější věci, třeba nové uspořádání světa. Úplně vytěsní nějaký kus žvance s divným názvem, jako je třeba plundra. Ale jak jsem brzy pochopila, situaci to neřeší. I když uvedete doslovnej název, prodavačku to většinou na číselnou kombinaci čísel nepřivede.

Jednou jsem se snažila situaci zachránit přátelským rozhovorem. Usmívám se a říkám:“ To je hrozný, zapamatovat si takovejch kódů“. Paní se na mě podívala a bylo na ní vidět úlevu, že jí někdo chápe. „125 kódů musíme znát nazpaměť“. Vyvalila jsem oči, jako důkaz údivu a porozumění, ale v duchu jsem si říkala, že určitě těžce přehání. Pak jsem další den zase stála ve frontě, a z nudy jsem spočítala cedule nad pokladnou. Je jich 10, na každé ceduli je 9 výrobků z jedné strany. Velká násobilka není moje hobby. Ale spočítala jsem víc jak 125. No, i když poslední dvě cedule mají, myslím že prázdné.

Napadlo mě, že bych si mohla dát patentovat hru „Jak se stát prodavačkou“, čtverečky 10x10, v kterých by byl nákres pečiva či ovoce a zeleniny, tam byste napsali 5-místný kód a kdyby souhlasil, přiskakovali by body. Být dneska za pokladnou vyžaduje opravdu vyšší IQ. A to jsme si mysleli, že technika člověku ulehčuje práci, a že za pokladnou může sedět kdejaká sousedka s pouhou základkou.

Tak nic, ale těch křechkej propečenej závinů s roztékající se čokoládou se prostě nevzdám i za cenu toho, že jsem ta co zdržuje frontu.