Nedávno proběhl soud o velmi nebezpečné zdravotní sestře pro společnost, protože nosí černý šátek na hlavě. Před několika málo dny se ukázalo, že nebezpečný byl pacient bez pokrývky, ale s černotou ve své hlavě.
Místo toho aby se tato zdravotní sestřička, stala hrdinkou, protože se rozhodla pomáhat lidem, je odsouzena. Rozhodnout se pro toto povolání je velmi odvážné. Je to nevděčné povolání. Pracuji jako zdravotní sestra. Umýváte bezdomovce od stolice, kterej vám přitom nadává do starejch krav. Je to občan, který pro stát nic nevytváří, neplatí daně. Jeho léčbu ještě zaplatím já, jakožto daňový poplatník. A jak se ukazuje, je toto povolání velmi nebezpečné.
Učitelka praxe by měla být naopak nadšena, že si tato sestřička se šátkem na hlavě při praxi chrání vlasy, které by mohly spadnout do rány. Ve zdravotnictví se na tyto věci klade velký důraz. Denně kontroluje vrchní sestra, zda nemá sestra lak na nehtech, který by též mohl napadat do ran. I přesto, že se převazy musí dělat v rukavicích. V některých nemocnicích, si sestry musejí dokonce sundávat ponožky na nohou a dokazovat, že nejsou nalakované. Nevím, třeba tam dělají převazy nohama. Kdo má nehty nalakované, je tvrdě potrestán sebráním odměn, nebo vytýkacím dopisem.
Ve zdravotnictví si na tyhle povrchnosti management velmi potrpí. Tak trochu mi to připomíná dobu, kdy se tvrdě trestali dlouhovlasí máničky. Tenkrát to byla rebelie. Ale u téhle sestřičky jde o svobodné vyznání víry. Takhle se terorismus neřeší. Je to stejné, jako kdybychom chtěli problém pedofilie katolických farářů vyřešit zákazem nošení kolárků.
Sestřičku za její boj pro svoji víru velmi obdivuju. Má to v hlavě srovnaný. Kdo to srovnaný neměl, byl obyčejný průměrný občan. Pracoval, žil ve vztahu, měl koníčky, sportoval. S rodiči měl velmi dobrý vztah, se vším se jim hned svěřoval. I s tím nejhorším. Psycholog by měl radost. Byl vždy pozitivní. Tak jak to společnost požaduje. Ale upřímně, mě "klauni" a věčně pozitivní lidé nahánějí hrůzu.
Pro vyváženost je potřeba někde vypustit ventily. V pracovním kolektivu jsme byli událostí velmi zasažení. Mohlo se to stát klidně v naší nemocnici. Seděli jsme paralyzovaní na netu a drželi policii palce, ať se jim ho podaří chytit. Samozřejmě také nastala chvíle velmi černého humoru. Fáze uvolnění, vypouštění páry. Ale zůstalo to mezi námi. Nikoho by nenapadlo psát to na facebook. Hranice mezi veřejným a soukromím se v tomto případě nepřekračuje.
Stále pozitivní člověk nakonec ventil vypustil. Přetlak šel ven. Zůstali mrtví. Zůstali jejich rodiny a přátelé, kteří se s tím nikdy nevyrovnají. Byl velmi nebezpečný pro společnost. Pro tu společnost, která soudí podle povrchu, která nedokáže ocenit práci sestry jakéhokoliv vyznání, která pomáhá lidem. Pro takovou společnost kde se nemocní střílejí mezi sebou.
Je to už dlouho, co jsem jednomu známému vyprávěla, jak byl jeden pacient velmi agresivní a napadal nás. Odpovědí mi bylo, že on má na to právo, protože je přece chudák nemocný. Vyvalila jsem na něj oči, protože nemoc není důvodem, aby lidé byli zlí. Já plně chápu, že nemocný se brání proti své nemoci agresivitou, ale v žádném případě to nepovažuji za správné. Řekl mi, že nejsem empatická a pokud mě to vadí, ať si dojdu za psychologem. Pokud je tento názor platný v širší společnosti, ani se moc nepozastavuji nad chováním střelce z čekárny.
Předminulý rok jsme sloužila na vánoční svátky. Když jsem jela do práce na štědrý den, nemocniční areál byl tichý a prázdný. Nikdo neonemocněl. Když jsem přijížděla druhý sváteční den, byla před závorou u vrátnice kolona aut, v areálu nebylo ani jedno místo k zaparkování. Nelíbilo se mi to. Očekávala jsem narvané oddělení, ale nakonec se mi ulevilo, příjmy nebyly žádné. Lidé si prý přišli popovídat. Zlatá doba. Dnes se lidé chodí do nemocnice střílet.
