3 důvody, proč chválím internet

Za prvé, velkou měrou přispěl k rozvoji jemné motoriky mé levé ruky. Naučila jsem se touto rukou používat lžíci, pít z hrnku apod., protože v pravé ruce mám po většinou myš. 

Na obranu proti tomu, že se u jídla nečte, chci uvést, že všichni velcí úspěšní osobnosti četli u své snídaně noviny.

            Druhý důvod pochází z faktu, že dříve byly novináři tzv. "hlídací psi demokracie". Ale v dnešní době motivací k napsání článku není demokracie, ale počet kliknutí. To samozřejmě chápu, co s novinami, které by psali úžasně pravdivě, ale nikdo by je nečetl. Zanikly by. Dříve noviny existovali proto, aby "zněl hlas lidu". Dnes v novinách, v televizi zní hlas povětšinou majitele. Možná proto vznikl internet, aby si tam každý mohl napsat, co chce. I ten nejobyčejnější člověk s nejobyčejnějším problémem vyšel na světlo.

            A proto přes internet bublá zlo. To nebydlí za sedmero horami, ani někde hluboko v pekle, ani v počítači, ale v lidech. A ti tu byli dřív, než internet. Letos jsem byla na výstavě mučících nástrojů na hradě, kde jsem konečně viděla jak vypadá pranýř. Obyčejný kůl se postavil na náměstí, přivázal se k němu podezřelý (ani nemusel být odsouzený) a každý kdo šel okolo, klidně ho mohl slovně a fyzicky napadnout. A že si to všichni užívali. Tu plivnutí, tu hod kamenem a většinou to skončilo tím, že dotyčný na pranýři zemřel. Už tehdy nic nového pod sluncem. Součástí výstavy byly i přesně vytištěné návody na mučení někdy z minulého století, kdy slovo internet ještě neexistovalo. Už tenkrát.

            Dříve když se žilo více na venkově, kde se všichni znali, stávalo se občas, že když se někdo dopustil něčeho zlého, obec si to s ním vyřídila. Ručně, nebo se stala nehoda. Dnes jsme se přesídlili do měst, kde se skoro nikdo nezná. Ale známe se tak nějak přes internet. Stačí něco nekalého a veřejnost si to tam s ním vyřídí. Někdy tak že si pak ani nepostne.

            Třetím důvodem je snadná přístupnost ke "studnici vzdělanosti." Když jsem se v roce 2005 přihlásila na vysokou školu, kdy byl ještě internet v plenkách, doporučil nám profesor jakou jedinou učební pomůcku knihu, která tenkrát stála přes 500,- Kč. Bylo to na somatologii, a jiná kniha než od lékaře Čiháka prostě neexistovala. Běžela jsem tehdy ihned do knihovny, kde byla fronta o 10 lidech. Výtisků bylo 5 kusů. Půjčit si tuto knihu od lékařů byla utopie, protože to byl jejich osobní poklad a tyto knihy se prostě nepůjčují.

            Na genetiku jsme měli paní profesorku, která nám oznámila, že bude zkoušet jenom z knihy, kterou napsala, a že vyjde za tři měsíce v prosinci v omezeném nákladu, ať si ji seženem a popůjčujem. Zkouška měla být v lednu. Jiná profesorka na biochemii nám ukázala asi 100stránek A4 na projektoru během 10 minut, a oznámila nám, že to pošle pouze jedný studentce do mejlu a my, ať si to od ní seženem.  Jedinej přístup k počítaci byl pouze v Městský knihovně v Praze, kde se člověk na hodinu serfování  musel objednávat 14 dní dopředu. To mi muselo stačit na naučení, protože flešky na stáhnutí materiálu tenkrát neexistovali.

            Tenkrát jsem školu vzdala a čest všem studentům, kteří tenkrát vystudovali. Loni, když jsem studovala znovu na vysoké škole, jsem si mohla stáhnout tolik učiva a knih, až se mi z toho dělalo špatně. Tentokrát to byla hračka. Knihy, učebnice a materiály jsou nyní daleko dostupnější. Bohužel nedá se říci, že by dnešní generace byla vzdělanější. Paradoxně spíše naopak.

            Právě na ni je nejvíce poukazováno, že propadla fenoménu internetu nejvíc. Ale není to pravda. Propadli jsme tomuto kouzlu všichni. Dospělí, ženy na mateřský, důchodci. Nemá cenu na to nadávat, zatracovat jej, ale naučit se s tím žít.

            Na obranu internetu je nutno říci, že každý velký vynález je osočován, že škodí společnosti. Vynálezce tisku Gutenberga písaři obviňovali, že je spolčen dokonce s peklem. Když přišla televize, varovalo se, že časté koukání rozvrací rodiny. Dnes je  štěstí, když se rodina u televize společně sejde. Když se v osmdesátkách začali nosit walkmany, tak to kazilo mládež. Dnes jsou to všechno normální samozřejmé věci. Za 50 let přijde jiný fenomén, a internet se stane obyčejnou součástí jako je rádio, nebo televize. Už to nikoho nevzruší a hlasy, jaká je hrozná doba internetová, bude k smíchu, jako za středověku, kdy každý nový vynález prošel poporodními bolestmi v podobě nařčení, že je to ďáblův nástroj.

            Na závěr se tak zamýšlím nad jednou danou pravdou. Na svém počítači často cestuju po světě. Po celé zeměkouli. A když se tak při tom dívám na tvar mého notebooku, tak musím říct, že je svět placatý.