Mysleme na naše děti

Zase nás čekají volby. Kampaň bude zase demagogičtější, lživější a méně věcná. Vlastně už je. Vím, že to jeden text na blogu nezmění. Ale chci pro ty, kteří se zajímají, říct něco pozitivního, neideologického a snad i lidského. Něco, co míří dál než k hypotetické výplatě 13. důchodu. Něco o našich dětech.

Naše děti budou totiž těmi, které tu dnešní volební kampaň zaplatí i s pořádnými úroky, pokud zvolíme špatně. Volby v moderní masové demokracii se totiž ze všeho nejvíc podobají nakupování na úvěr. Něco jako druhé Vánoce. Před těmi nás nejrůznější “lidumilné” firmy lákají na “výhodné úvěry” pod heslem “kup dnes, zaplať potom”.

Pod krásnou cifrou, kterou můžeme dostat ihned, se pak někde v koutku krčí malinkým písmem ne každému srozumitelný údaj RSPN, který nám říká, kolik za tu legraci někdy “potom” zaplatíme na úrocích. Ty firmy nám nedávají peníze ze svého. Ostatně politici také ne.

Bohužel, v případě voleb je to ještě o moc horší. Za prvé nás populističtí politici nelákají na úvěry v řádu desítek tisíc (i takové však řadě rodin dokážou přivodit bankrot), ale stovek miliard. Za druhé politiky nikdo nenutí, aby pod své sliby psali nějaké to “RSPN”, abychom věděli, co ta legrace bude stát. Za třetí, a to je nejhorší, nám ti neodpovědní politici docela sprostě lžou do očí, když nás lákají na slogan: “kupte hned, platit nemusíte vůbec”. Ty dluhy i s úroky jednou někdo zaplatí. Když ne my, tak naše děti a děti našich dětí. A když ne po dobrém, tak tedy po zlém. Nynější krizi způsobily právě dluhy a jejich nesplácení.

Stát už za nás za všechny dluží bilion. To dělá 100.000 korun na každého občana včetně nemluvňat. Když hned nezačneme šetřit, mohly by to být za čtyři roky biliony dva. Takovou sumu žádná vláda, ani s účastí komunistů, nedostane jen z bohatých. Milionářská daň by vynesla nejvýše nějakých pět miliard. Tedy pokud by bohatí raději neodvedli daně v nějaké sympatičtější zemi EU. Takže splácení dluhů by zbylo na řadové zaměstnance.

Tak vysoký státní dluh by opravdu dopadl na každou rodinu. Třeba zmíněný třináctý důchod, na který v rozpočtu v žádném případě nejsou peníze, není ničím jiným, než takovým spotřebitelským úvěrem. Asi jako kdyby si dědeček a babička půjčili u lichváře a pak řekli svým dětem a vnukům - jednou to za nás zaplaťte i s úroky. To by považoval za slušné málokdo.

Nevěřím, že by senioři byli tak sobečtí, aby v čase krize chtěli na své potomky uvalovat další břemeno. Nevěřím, že by rodiče při volbách neuvažovali, jakou svým dětem chystají budoucnost. Žádná rodina ani stát nikdy nepřišli o jistoty a naději kvůli spořivosti. Neštěstí a krize se vždy rodí z dluhů. I ta dnešní. Ale naše děti by na tom mohly být daleko hůř. Nebo daleko lépe, když neskočíme na sliby politických lichvářů. Mysleme na naše děti.