Obvykle mě moc nebere, když média ukazují všelijaké dětské hvězdy. U dvanáctiletého Mikiho Kopase ale dělám výjimku. Ten kluk to má prostě v hlavě srovnané. A nesouhlasím s kritiky, kterým se jeho politické komentáře zdají být komické. Pravda může být trpká, nepříjemná, nechtěná. Ale nikdy ne komická.
To snad reálný socialismus nás naučil smát se všemu, co se jakkoli liší od normy. Zvláště když jde o někoho, kdo nezapadá do kolektivu, protože postrádá “sociální chování”. No a co? Dovolím si to poněkud jedovatě otočit. Mikiho nedostatek sociální přizpůsobivosti – a tedy naprostá neschopnost přetvařovat se a lhát - je v současné stále více masově mediální a pokrytecky populistické veřejné debatě spíš přednost.
Lidé jako Miki dají na to, jaké věci opravdu jsou, zajímají je skutečná fakta. A je jim úplně jedno, jak se co jeví a co na to “veřejné mínění”. Parlament je plný politiků, kteří to mají přesně obráceně než Miki. Vážně je to taková výhoda?
Miki říká na rovinu, že politici musejí šetřit a ne slibovat další utrácení. Protože to plyne z faktů a ekonomických analýz, které si nastudoval. O situaci po rozhodnutí Ústavního soudu říká, že je to binec. Příkré, ale výstižné.
Miki nelže a neříká to, co chcete slyšet, protože to zkrátka neumí. Někomu, jako je on, ani vy nemůžete lhát. Když mu něco slíbíte a pak to nesplníte, nepochopí žádné vaše “objektivní důvody”. Hrozně se naštve. Naštve se tak, že my “zdraví a dospělí” nechápeme, proč se kvůli takové prkotině tolik rozčiluje. Ty uvozovky nejsou překlep. Opravdu jsem takto schválně ironizovala obě ta slova.
My, “zdraví a dospělí” se totiž na rozdíl od Mikiho klidně necháme masově podvádět a věříme nesplnitelným slibům. Sami tak někdy činíme – s omluvou, že “to tak přece dělá každý”. A i když máme nepříjemná fakta doslova před očima, dáváme přednost příjemným lžím. Kdybychom byli všichni aspoň trochu jako Miki, měli by populističtí politici utrum. A naše země by neměla bilionový dluh.
Kdo je tu vlastně normálnější? Miki, který žije ve světě, kde se nelže a nepřetvařuje, nebo my ostatní, kteří toto chování eufemisticky označujeme za “normu sociálního chování”? Bylo by docela fajn, nebrat Mikiho jako nějakého zábavného exota a vážně mu naslouchat. Malá “lekce Miki” by české politice prospěla. Miki ví, co říká. Já zase vím, že si tímhle textem říkám o hromadu posměšných reakcí. Je mi to jedno. Lepší být neomalený autista, než pokrytecký hlupák.
