S důchodem k těsným zítřkům.

Cizákům, těm je tu hej, ti u nás nezablouděj.............................................. ! 

  Nedávno jsem se vracela z vesnice vzdálené jen asi patnáct kilometrů zpátky do Prahy autobusem, místními zvaným „socka". Autem tato cesta trvá několik minut, ale tímto spojem, který obchází všechny vsi v okruhu dvaceti kiláků se vyhlídka protáhla na tři čtvrtě hodiny. Hned za mnou seděl párek důchodců a když jsme procházeli kolem kempu, ve kterém bylo narváno karavany cizích značek, dostalo se mi pohotové odpovědi na mé nevyřčené otázky. Ne, že bych poslouchala, ale poslouchala jsem. Ne, že bych chtěla, ale jinak to nešlo. Všichni jsme poslouchali, protože nebylo úniku.

„Tak si představ, Maruš, že jsou to všechno Holanďané! Oni si tu přijedou v květnu, nechávají si sem posílat důchody, celé dny trajdaj po Praze a na podzim si jdou domů."

„Neříkej, to mají tolik peněz?"

„No to nevím kolik mají peněz, ale prý je to tady pro ně děsně levný."

V tom jsme zastavili na zastávce u kempu a asi dvacítka pěkně zachovalých holandských důchodců nastoupila - směr Praha.

„No jen se podívej, jak jsou zachovalí," pokračoval hlasatel „ a ať mi nikdo neříká, že tenhle frajírek s tím knírkem má odpracováno to, co já."

„Možná dělal na úřadě," snažila se zmírnit rostoucí žáhu jeho spolusedící. Ale snaha se minula účinkem a docílila opak.

„Jo? Všech dvacet tady dělalo na úřadě? A i kdyby!" děda téměř řval. "Jak já k tomu přijdu? Kam si já můžu jít za svůj důchod takhle debužírovat aby tam bylo levněji, než u nás? Co? Za sedm tisíc měsíčně?"

„No jo, no jo, Františku, třeba se jim tady líbí."

„Jistě, že se jim tady líbí! Vždyť my jsme tu čtyřicet let makali, aby se jim tady líbilo. A cizí pak přijdou a užívají si to a koukají se na nás, jaký jsme chudáci. A my (asi důchodci) jsme tak blbí, že ještě chodíme volit, oni (asi politici) nám přidají dvě stovky a my jsme jim ještě vděčni a bojíme se, aby nám ty dvě stovky nevzali."

„Ale Františku, vidíš to moc černě. Někdo má třeba víc."

„No jasně, že má někdo víc. Protože pak jsou tady ještě důchodci - bývalý komouši a ti mají důchody přes dvacet tisíc, domy, chaty, chalupy a teď dělají mrtvého brouka a jsou spokojeni. A chodí dál vesele volit. A my, co by jsme se měli ozvat..." Škoda, že jsem musela vystoupit. Ale nešlo mi to z hlavy.

  Odpoledne pak, když jsem zadala na improvizacích úkol, aby se budoucí herec zatvářil hodně, hodně vykuleně bez perspektivy, že z toho někdy vyleze a aby u toho nevypadal jako dement, hodil klučina takový výraz, že jsem se ho musela zeptat, na co myslel. Víte co mi řekl?

„Představil jsem si, že jsem důchodce."

Asi to byla jenom shoda náhod, ale musíte uznat, že o tom nešlo nenapsat. No. Každopádně si myslím, že v téhle zemi to bude ještě velice zajímavé.