Postřehy: Politická kultura očima ženy z lidu.

Vzpomněla jsem si na Starý Zákon, kde Bůh na počátku řekl a stalo se. Úžasné, jakou by mohlo slovo mít moc.

s.t.  

    Jak prozíravé a moudré je, že ani jeden z těch, kteří postávají na vrcholcích a spolupodílejí se na řízení chodu naši společnosti a na jejím směrování, touto mocí svého slova nevládne.

  I kdyby tu moc měli, těžko by se jejich slovo uplatňovalo v praxi. Politika totiž vyžaduje umění rétoriky, krasořečnění, bezobsažného mluvení. Vrcholem virtuozity je pak schopnost vyslovit se tak, jako by daný člověk řekl všechno, nebo podle potřeby také nic a v případě neúspěchu by ho jeho výrok zároveň ospravedlňoval. Ukázkou uvedu třeba výrok premiéra J.Paroubka, z pořadu Otázky V.Moravce : „Já bych se snažil lidem říkat pravdu...aspoň v těch intencích, jak si tu pravdu dovedeme představit." Jak autor své vyjádření myslel, (bude, nebude, může, nemůže), ukáže až jeho následné konání.

  Trochu dále nám umožňuje nahlédnout další z atributů umění rétoriky a to je schopnost, podat slovo tak, aby jím dotyčný jakoby vyjádřil názor, nebo kritizoval situaci pro uspokojení davu, ale zároveň vytvořil půdu pro své následné konání, které se na první pohled jeví jako možnost řešení, ve skutečnosti však kritizovanou myšlenku prohlubuje. Jako když například ministr financí M.Kalousek řekne, že tahle krize vznikla jako důsledek kultury zadlužování a obratem nabízí domácí dluhopisy.

   Jak by mohla myšlenka slov dnešních vůdců získat sílu svého významu, když ta je jako pejsek, který se honí za vlastním ocasem a nikam nevede? Tak kam nás pak jejich slovo vede?