Postřehy: Politická kultura očima ženy z lidu V.

Potkala jsem UFOna.

     Včera byl krásný den. Dcera sebou mrskala na baletu a já se po hodinovém povalování na lavičce na Karlově náměstí rozhodla koupit rajský protlak. Froooooonta u kasy v centru Prahy donutí i ignoranta, aby si všímal lidí kolem sebe. Koukám tak na ty platící, když za sebou slyším tenký hlásek: „Je to to, co to bylo, nebo to je to, co bylo před tím, než bylo to, co bylo?"

Otočila jsem se. Za mnou stál mužíček s vytřeštěnýma očima a čekal na odpověď.

„Co jako?" vyštěkla jsem s očima ještě více vytřeštěnýma než, měl on.

Mužíček bradou ukázal na platící bordó kostýmek, kterého pěstěná ruka místo peněz podávala modré papírky. Hned další model za ní jak by smet.

„Peníze jste zrušili?" otravoval hlásek znova.

„Tak tam ještě nejsme." zavrčela jsem. „Čemu tady nerozumíte, to jste snad spadl z nebe?"

Mužíček se začervenal a provinile zašeptal: „Víte, co nevidět budu muset zpátky a nemůžu pochopit, vo co tady gou. Takže nejsou to ty bony z Tuzexu?"

„Ne. To jsou české bony."

„Takže nezrušili jste to, co bylo?"

„Zrušili, ale tohle zůstalo."

„A máte to taky?" drze si prohlížel mou peněženku, kterou jsem držela v ruce.

„Ne, to má jen někdo."

„Kdo?"

„To mají ti, kterým nejvíc vadí to co bylo a pochvalují si to co je, protože jim zbylo z toho co bylo to, co jim zbylo."

„A to je co?"

„To, co bylo."

„Aha," mužíka viditelně potěšilo, že konečně pochopil.

Chvíli bylo ticho. Otočila jsem se. Byl pryč.