Pepík a spol.

Pošťák zvoní u dveří. Nahá žena jde otevřít, ale před tím nakoukne do kukátka. Pošťák mezitím nakoukne klíčovou dírkou a zvolá: „Hej ty malá, kudrnatá! Zavolej maminku!".

   Nedávno za mnou přišla moje „tínejdžrovská" dcerka a naprosto vážně mi oznámila: „Mami, mám mezi nohama Pepíka." Zbledla jsem s nádechem do zelena a vyjekla: „Cože tam máš? Ukaž!" V klídku si stáhla kalhotky a nad „úsměvem veselé rybky" si hrdě natáhla jediný chloupek, který se na skorodětském těle už za chloupek považovat dal. „Jmenuje se Pepík", řekla. Rozesmála jsem se na celé kolo, jednak úlevou a hned na to jejím dodatkem, že zanedlouho tam bude mít celou partu.

   Šílené, jak ten čas letí. Moje, už ne malá holčička, bude co nevidět, s kamarádkami řešit své ochlupení. V tomhle věku jim ještě nevadí. Naopak. Obdivně vyhlížejí každý nový přírůstek. Téměř mně zamrzelo, že za několik málo let budou na své chloupky hledět, jako na něco nepatřičné, co musí za každou cenu pryč. Různých pohledů na toto téma mám kolem sebe dost.

   Když se nedávno jedna moje známá vrátila z několikaměsíčního pobytu v Kalifornii, nemohla si vynachválit chladné počasí, které nás tu peskovalo. Konečně dlouhé kalhoty, konečně žádné holení. Má totiž husté, tmavé vlasy a tím pádem i kvalitní chloupky na těle. A každý den na pláži vyžadovalo pravidelné holení. Říkala, že by jí jinak sežrali a že její pobyt se změnil v pogrom na chlupy. Člověk aby ji politoval. Zato můj dlouholetý kamarád se mi při jedné pařbě přiznal, že to, co ho nejvíc rajcuje je, když má žena „šikovně chlupaté nožky". Rozebírali jsme to tehdy ze všech stran. Samozřejmě došlo i na to, jak obrovský je to byznys v kosmetickém průmyslu, podporován módními trendy, ale že určitě i hygiena tu sehrává svou roli, i když na druhou stranu je fakt, že moje máma vždycky voněla čistotou a mýdlem a nezabránili jí v tom ani jemné chloupky v podpaží. Soukromý dialog se na té akci rozvinul v docela vášnivou debatu na téma chloupky, čítajíc asi sedm diskutujících. Některé názory jsem slyšela poprvé. Třeba, že chloupky mají velice důležitou funkci, jako nějaký odvod (anténky) negativní energie z míst, kde je více lymfatických uzlin a že jsou nepostradatelné, jako regulátory správné funkce pokožky na místech, zatížených třením, jemností povrchu, zvýšením teploty atp. A když se tam ta zlá energie hromadí, tak se prý nemáme divit rakovině a tak. Jeden z nejsilnějších argumentů proti chlupům byl ten o jiných národech, jenž jsou hlaďouncí, jako mimina, (lynčovali by Darwina), však oni vědí, proč. Chápu je, ale můj ryze Slovanský původ  hledá vlastní názor na chlupy v našich končinách. Třeba moje sousedka, jinak velmi dobře udržovaná a krásná žena, má tři dcery. Pokud byly menší, nechávala svému ochlupení naprostou svobodu, prý, ať holky vědí, co je normální. Líbil se mi její výchovný postoj. Je zajímavé, kolik je skrytých názorů a pohledů na takovou prkotinu, jako jsou chloupky.

  Závěrem bych to shrnula takto: Když mě moje dcera pozorovala, jak si depilátorem brázdím lýtka nahoru a dolů, zeptala se: „Mami, tobě to vadí, ty chloupky?" Odpověděla jsem: „Nevím, vlastně asi ne."  „Hm"- zamyslela se, „tak proč si je holíš?". Teď jsem se musela zamyslet já. Říkat jí, že je to z estetického důvodu, když jde jenom o úhel pohledu, je zavádějící. A nehygienický může být člověk a ne jeho chlupy. To už dcera ví. Tak proč si je teda holím, když mi nevadí? Podívala jsem se na ni a spustila: „Protože to vadí ostatním. Víš?  Proto, že na tebe pak koukají jako, v lepším případě na divoženku, v horším na špindíru zanedbanou! Víš? Proto!" Dceru to pobavilo. Pak jenom dodala: „Já tě mám ráda i se všema těma tvýma chlupama." Tak a nebylo co řešit. Někdo si kouše nehty, někdo si barví vlasy, kde-kdo si holí tělo. Není na tom nic, nad čím by se člověk dneška měl pozastavovat. Akorát by mělo být stejně normální a nepozastavováníhodné, když by to nedělal. Prostě, každý strůjcem svého chlupu. Zanedlouho možná i moje dcera uřízne Pepíkovi hlavu. Kdo ví.