Krvavá Hortenzie.

Kdo ví, k čemu má dnes sloužit Grimoár papeže Honora III.. Víme, k čemu sloužil. Víme ale, co se s náma děje dnes?

   Hned, jak ji poprvé spatřil, zalila ho vášeň, touha, chtíč, musí, musí, musí jí mít. Na nic jiného už nebyl schopen myslet, ničeho kloudného nemohl dělat, nebesa prosil, proklínal, žádal a zaříkával se, sliboval Bohu, Ďáblu i všem svatým, ničeho jiného už od života nechtěl, jedině Hortenzii, tu malou křehkou dívku, tu, která mu podala mošnu válející se v prachu, když osedlával osla a mošna nešikovně vyskočila mu z rukou.

 Ale Hortenzie, dívenka hodná, neměla pomyšlení na lásku, ještě ne, příliš veliký stud a ctnost a málo zkušeností v tak ranném věku bránili jí ještě v laškování s neznámými city a i představa její o vysněném nastávajícím odlišovala se od vzezření jinocha tohoto.

 On však, nevzdávaje se naděje, nadbíhal jí nesčíslněkrát, potkával se s ní jakoby náhodou na nejneočekávanějších místech, zapřádal nitky slov a vtahoval jí do rozhovorů, ale Hortenzie, lhostejná byla vůči jeho zájmu a vyhýbat počala se osobě této.

 Šílený láskou mládenec umanul si získat srdce dívky stůj co stůj, navštívil čarodějnici, ženu  kouzel papežů znalou, nemalé peníze za službu nabídl bezedné kapse její a poučen jakéhos zaříkávání, za úplňku měsíce května, s několika kapkami vlastní krve takto pravil: „...By nemohla spát ani odpočívat, ani konat nic, ani jíst, ani přeplout řeku, nasednout na koně, ani mluvit s mužem, ženou či dítětem, dokud nepřijde a nevyplní mé touhy a má přání."

 A světe div se, do roka konala se svatba, docílil mládenec čeho žádala si duše jeho i milovala Hortenzie muže svého láskou spalující a nebylo duše živé, která prozradit by jí mohla, proč právě onoho mládence vzezření nelichotivého za muže pojala.

 Však čím více láska její k muži svému rostla, tím větší opovržení on v srdci svém nosil i počal jí nenávidět mírou neviděnou a utlačovat, trápit hlady, i muky nesnesitelné způsoboval jí, v bolesti lámal jí prsty a s rozdrápanýma chodívala prsy.

 Nedávno Hortenzie, dívenka sličná, teď jako tělo bez duše, vzhledem svým coby zestárlá žena, v jedné z těch nesnesitelných chvilek svinský nůž popadla a muže svého od krku až po přirození rozpárala.  

  Jaké to poučení z osudů těchto vyvstává? Nuž, že nemělo to tak být, neb nebyli si souzeni.