Ko ko kolika jazyky mluvíš?

 V páté třídě ZŠ mně soudružka učitelka ruského jazyka nadchla, když řekla, že V.I.Lenin mluvil pěti jazyky. Umět pět řečí, to by si všichni řekli, jak jsem chytrá. Tak jsem se učila.

   Sedm let němčiny vyvrcholilo schopností reklamovat v Německu čočku k fotoaparátu značky Kodak. Nikdo mi nerozuměl, reklamaci nepřijali, ale kamarádi čuměli. Sedm let ruštiny vyvrcholilo mezinárodní účasti na jazykové olympiádě. Nic jsem nevyhrála, ruština upadla na delší dobu do letargie, ale pohled na diplomek za účast mně dlouho hřál při srdci. Několika měsíční pobyt v Itálii mi dal schopnost, domluvit se italsky. S nadšením jsem se vrhala do rozhovorů, ale když došlo na méně povrchní debatu, musela jsem se s tenkou slovní zásobou usmát a odporoučet. Aspoň pět krát jsem se začala učit anglicky. Když jsem začínala po páté, byla jsem zjevně nejlepší a nejzkušenější, ale jenom v těch, věčně opakovaných, prvních pár lekcích. Zůstala jsem u těch prvních pár. A tak mně dlouho pronásledoval komplex méněcennosti, že jsem jen jednou člověkem.

  Nedávno jsme s dcerou řešily otázku, jaký si má vybrat druhý volitelný cizí jazyk.  Nemohla se rozhodnout a nakonec vyslovila tu spásnou větu, která mě vysvobodila ze spár nevědomosti: „Maminko, třeba František ze třídy mluví anglicky, francouzsky, polsky a stejně je to blbec."

  Navedlo mně to na zajímavou úvahu. Totiž, že když je někdo hloupý v rodném jazyce, je jen jeho škoda, že je schopen svou hloupost prezentovat i v několika dalších jazycích. A že moudrost člověka nespočívá v tom, kolika jazyky se domluví, ale jak přemýšlí a co říká. A jestliže byl schopen naučit se více cizích řečí, svědčí to o tom, že má třeba jenom dobrou paměť.

  To jsem si to dobře vymyslela. To se mi ale ulevilo.