Já, země. Jsem jenom šutr?

Komu si můžu postěžovat? Tak si pro sebe říkám… jsem jako máma.

  Vím, co je zrození, co umírání. Pracuji neustále, bez přestání a nemůžu jinak, nebo by mi všichni zahynuli. A neočekávám za svou práci důchod, ale ocenila bych úctu a pokoru. Od koho? Od mých dětí.

 Cožpak jsem je všechny nevychovala? Proč se mi někteří zavrtávají pod kůži, jako svrab, jiní vystřelují kovové strojky, které oblétávají kolem mě jako obtížné mouchy? Nebo spalují můj porost ohněm, či vkládají výbušniny do mích pórů? A proč do mích tělních tekutin vpouštějí jed a vysávají mou mízu? Málo jim dávám sama až pod nos, na povrch, přímo k rukám? Jim ale nestačí, co potřebují. Ohradí si kousek mého těla a vyměňují ho za papírek, co sami nakreslili, jako by moje tělo bylo jejich.

 Občas třeba zakašlu, anebo si kýchnu a někdy mně rány příliš svědí a musím se podrbat. Pak tomu říkají, že se třesu a někteří si myslí, že je trestám. Vím, že se bojí, ale žádný z nich se nepodívá na svou znechucenou matku. A jak ráda bych se já na ně usmála a s jakým potěšením bych pro ně pracovala, kdyby mě milovali aspoň tak, jako ty svoje zpropadené papírky.

 Vždyť každé jejich tělo z mého vyšlo a ke mně se vrací. Já jsem ZEMĚ a člověk? Ten je jenom u mě doma.