Buďte úspěšní, ale průměrně.

Je fakt, že mé dětství bylo úžasné. Milující úspěšní rodiče se dvěma nadanými a úspěšnými holčičkami.

Měla jsem všechno, o čem se jiným jen zdálo. Jedna z prvních céčka, walkmana, značkové botasky, trička s potiskem, originál rifle, luxusní lyžařské vybavení, dalmatína a nevím co ještě. A nebyla jsem lakomá. Pamatuji si na to, jak jsem rozdala spolužačkám ve druhé třídě ZŠ křišťálové broušené sošky dvanácti apoštolů, /doma hodně ceněnou sbírku/, i na otce, který na mě celý zelený ječel, jestli nemají přede mnou začít věci schovávat. Anebo na maminku, která s pláčem sbírala adresy rodičů kamarádek, když jsem jim rozělila její zlaté prstýnky, mezi nimiž nechyběl kousek s obrovským pravým rubínem.

 Na gymnáziu to už bylo o něco lepší, většina kluků ze třídy se od rána těšila na mou svačinu. To jsem si jenom vyhradila právo kousnout si jako první a zbytek chleba s uherákem se ztratil v davu. Byla jsem úspěšná a fakt jsem si myslela, že je to proto, jak mi jde sport, jak jsem všestranně nadaná, komunikativní, veselá, kamarádská, prostě správná holka. Nikdy jsem neměla pocit, že mám víc, než jiní. Až po letech mi bývalá spolužačka otevřela oči, když mi prozradila, co je ke mně vlastně přitahovalo. Takže podtrženo, sečteno, prostě jsem si jejich náklonnost kupovala. Bylo to pro mě zděšení, ale snad mě omlouvá, že jsem tak činila nevědomky. Co já bych dala za to, být úspěšná, díky svým schopnostem.

 Dnes to mají naše děti mnohem těžší. Moje desetiletá dcera má snad všechno, na co si vzpomene. Po těžké úvaze, jestli se má rozhodnout mezi botami značky DG nebo Vagabond, vyhrají ty, s kolečkem pod patou. S kamarády si donekonečna přehrávají MP4-ky a hlavně, že je na tričku vidět nápis Diddl. Ani ona, ani její spolužáci na tom nevidí nic extra. S většími extrémy zatím do kontaktu nepřišla, takže se všichni cítí naprosto průměrně a naprosto spokojeně.

 Co mě ale překvapilo je, jak si svou průměrnost hlídá. Máme od ní zákaz mluvit před někým o tom, jak od čtyř let čte a píše a když zjistila, že je většina spolužáků pravoruká, během několika málo dnů se přeorientovala z levačky tak dokonale, že ani učitelka to podle písma nepoznala. Prozradila se až u diktátu, když si přehazovala pero z jedné ruky do druhé pokaždé, když ji ruka zabolela. A když u nás byly její kamarádky z baletu a ptaly se na pečlivě zakryté klávesy u ní v pokojíčku, slyšela jsem, jak jim říká, že je tam má taťka. Před holkama tají, že jsou její obrázky na výstavě v Bráníku, a že dostala dárek od lektorky angličtiny za studijní výsledky. Tají svůj úspěch. Snaží se, aby byla viděna, jako průměrná.

 Jako rodič to naprosto respektuji a myslím, že jí rozumím. Ale uvažte, co je to za dobu, která donutí desetileté dítě kalkulovat s úspěšností z obavy, že by mohla vybočením z průměru přijít o přízeň?