Vzpomínky na mládí, které je v ...

Dostávám se do věku, kdy si pamatuji dobu před lety a nevím, co bylo včera:))). Na některé věci z doby totality vzpomínám ráda...

Ráno mě probouzí nezvyklá vůně. V polospánku přemýšlím. Květiny? Rozespale otevírám oči, na stole stojí váza s tulipány.

"Ty jsi něco provedl?“ pokládám muži typickou ženskou otázku.

"No dovol, je MDŽ.“

"Aha.“ ,obracím se na druhý bok a spím dál.

Vzpomínám na bujaré oslavy ve své první práci. Ženy dostaly tradiční červený karafiát, kapesníky , utěrky či ručníky. Měly jednu společnou vlastnost. Savost byla naprosto nulová a tím poněkud ztrácely funkčnost. Na talířích se zlatým okrajem pyšně trůnily chlebíčky s vlašským salátem a láhve Grácie stály s grácií hned vedle. Kolem poledne už nikdo nehnul ani prstíčkem, někteří už nebyli schopni pohnout sami sebou. Soudružky a soudruzi se družili a utužovali kolektivní vztahy, zatímco jejich drahé polovičky se tužili doma, v lepším případě na oslavě MDŽ ve svém podniku. Druhý den ráno byli tuzí všichni.

Jako dítě jsem pečlivě vyráběla papírová srdíčka s nápisem „Milé mamince k svátku“ a na besídce nadšeně recitovala jarní optimistickou báseň:

Moje milá maminko,

našla jsem ti semínko

a jestli ho zasadíš,

vyroste ti petrklíč.

A jestli se starat budeš,

zalévat a pohnojovat,

vyroste ti z jara hned,

budeme se radovat.

Ani dnes nechápu, co tím chtěl básník říci.

Maminky zaslzely, vytáhly nesající kapesníky a dostaly další červený karafiát. Obdobné kolo nostalgie proběhlo stejně úspěšně na Den matek.

Typickým jarním svátkem je také 1.Máj. Bylo mi kolem čtyř let a s matkou jsme byly na procházce, když kolem nás po silnici procházel průvod. Hrdě jsem se postavila na okraj chodníku a hlasitě spustila:

"Ať žije první máj, hurá.“

Zástup lidí mířil s nebožtíkem na místní hřbitov. Vůbec jsem nechápala, proč mi rodič zacpává pusu a táhne za ruku pryč.

Bez ohledu na počasí byl první májový den povinným úborem pionýrský kroj a běda, když se šátek nečervenal náležitě viditelně. Měla jsem své oblíbené mávátko – bílá kopretina s červeným středem. Nebo to byl maskovaný karafiát? Jako vzorná pionýrka jsem mohla nést i transparent. Na střední škole jsme se se spolužáky při dlouhé cestě v průvodu líbali nejen pod třešní. Sunuli jsme se ku předu levá, zpátky ni krok. Postupně se přidávaly další mávátkové odnože a sjednotily se v moře prvomájových nadšenců. Byli jsme ochotní našlapat sto jarních kilometrů, jen když se nemuselo do školy. Jakmile dozněl poslední projev, zamířili jsme do nejbližší hospody na pivo. Průvod končil na náměstí a o pohostinství kolem nebyla nouze.

Na podzim pak mávátka vystřídaly lampióny. Můj neoblíbenější byla „harmonika“, možná také proto, že v té době snad ani jiné lampióny nebyly. Za silného větru se hezky houpaly na tyčce jako světlušky, krásně plály a často vzplály. Já typický vzorňas jsem stála čestnou stráž u kamenných hrdinů. Domů se pak vracela hrdá a zmrzlá na kost. Na střední škole jsem už měla lampión technicky dokonalejší – na baterku . Pod rouškou tmy se průvod postupně menšil a na náměstí dorazila jen hrstka šprtů, protože do školy se v onen den muselo a tak mnozí necítili povinnost dojít až do cíle. Pivo v hospodě nahradil čaj s rumem.

Mé děti se vzpomínkám na průvody nechápavě usmívají. Neznají mávátka a lampióny leda jako dekoraci na zahradní slavnost.Mají  Svatého Valentýna a toho zase neznám já.