Včera jsem seděla doma a brblala na počasí. Hnusné, podzimní, sychravé. Nemám takové moc ráda. Mužík zcela správně podotkl: "Hele, vzpomeň si, jaké byly v létě pařáky a mlč." Tak jsem ho poslechla, jako hlava rodiny má pravdu:).
Ráno mrknu jedním okem na teploměr. Tě pic, je teprve sedm a už ukazuje dvacet pět stupňů. Bude opět tropák, ostatně stejně jako celý týden. Alespoň je pátek, malá radost, taky radost. Hodím na sebe nezbytné minimum oděvu-šaty na ramínka. Plavky zavrhnu, není to office styl. Bohužel. Pár minut cestou do práce na sluníčku a cítím, že ranní sprcha vyprchává. Nejsem v tom sama, pobyt v přecpané MHD je možný jen s kolíčkem na nose či plynovou maskou.
„Čau, holky,“ houknu v kanclu.
„Není tady nějak teplo?“ zarazím se hned na prahu.
„No, vypadla klimka,“ informuje kolegyně.
„Paráda, budeme jako květinky ve skleníku,“ chabý pokus o humor.
„Ten smích tě přejde, kytičko. Počkej kolem poledne,“ prorokuje Hanča.
Kolem desáté přichází optimistický mail:
„Technická závada klimatizace nebude v nejbližších hodinách odstraněna.“
Hurá. Chvíli přemýšlím, jestli je lepší smrt umrznutím či uvařením ve vlastní šťávě. Dnes nebudu mít na výběr. Místnost je pod střechou, z poloviny prosklená a okna nelze otevřít. Skleněné peklo. Během dopoledne se projevu přímá úměrnost-tepota vzrůstá a pracovní nasazení klesá. Teploměr posléze ukatuje číslo blížící se mému střednímu věku.
Lepím se ke stolu, ke klávesnici, potím se jako kráva a mozkové buňky se odstěhovaly na Sibiř. Vedro by se dalo krájet, a i přes otevřené dveře je nedýchatelno. Mám chuť okna prorazit židlí a způsobit tím zaměstnavateli škodu. Po obědě se většina kravaťáků vypaří. Nedivím se, sama k tomu nemám daleko. Už se nepotím, nýbrž sublimuji. Na konci pracovní doby se budu lehce vznášet nad stolem jako malý, slaný obláček.
Na počítači by se dalo vařit kafe, kdybych na něj měla chuť. Studená minerálka z lednice se ohřeje dříve, než ji přinesu z kuchyňky. Přes tekoucí pot nevidím na monitor, potřebuji stěrače.
„Holky, sbalte se a běžte domů,“ zavelí ve tři šéfka.
„Klidně běžte, já ještě chvíli zůstanu,“ prohlásím.
„Co blbneš?“
„Neblbnu, přilepila jsem se k židli.“
„Si ji vezmi sebou.“
„Hm, aspoň si v metru sednu.“
Obvyklé ochlazení cestováním sockou se dnes nekoná. Hnusné vedro se vetřelo i tady. Cestující se marně snaží udržet si od sebe pachový odstup. Ještě přežít víkendový nákup v pátečně přelidněném nákupním centru. Proč nejsou lidi u vody? Vlastně chápu, zkusila jsem to minulý víkend. Na pláži jsem ležela na boku, abych nepřeválcovala souseda a ve vodě jen na stojáka. O stín pod stromem se trhla davová rvačka, kterou těžkooděnci rozháněli slzným plynem.
Nezvykle dlouhou dobu stojím u mražených výrobků a tiše jim závidím.
„Potřebuješ něco z toho, nebo si nemůžeš vybrat?“ ptá se po hodině manžel.
„Ne, ale je tady hezky, tak chladně.“
„Pojď, miláčku, doma ti vyklidím lednici.“
Není nad teplo doma, zvlášť když do obýváku praží slunce téměř celý den. Nahá sebou plácnu na pohovku.
„Na co budeme večer koukat?“ dotazuje se mužík.
„Loba ledová a všechny tři díly. A spím na balkóně.“
„Když myslíš, že ti to pomůže.“
„To ne, ale aspoň budu koukat na měsíc. Spát se nedá.“
V noci místo oveček počítám dny do zimy.
