Měním se. Pomalu, postupně, ale neustále. Tyto (ne)viditelné změny ruší můj (ne)klidný spánek. První známky se objevily v podobě bolestivě vrzajících kolen. Kdysi bez problémů zvládla dřepy, běh a dnes stěží pomalou chůzi. Protestují proti pohybu, jakémukoli. Femur, tibie a patela jsou unavené a chrupavka zřejmě chrupká. O loupání v zádech se raději nezmiňuji, obratle by mohly vyprávět.
„Nějak mi vrzají kolena,“ stěžuji si drahé polovičce. „Nevíš, co s tím?“ „To pak ale nechápu, proč si pořád stěžuješ, že si ani nevrzneš,“ odvětí choť místo politování, které jsem naivně čekal.
Kolena namažu alpou a už raději mlčím. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Stále častěji navštěvuji toaletu. Čůrám jako koroptev. Není to tak dávno, kdy jsem v hospodě vypila tři piva a nic. Teď s obavou srkám i bylinkový čaj. Občas mám pocit, že celé mé tělo je jako houba-nasaje, vcucne a vyloučí obrovské množství tekutin. Před odchodem z práce si odskočím a doma se skříženýma nohama nejdříve mířím na onu místnost. Na radu Marka Vašuta jsem vyzkoušela Prostenal. Jedna tobolka denně a účinek žádný. Reklama je lživá.
Zapomínám. Přesněji řečeno nevím, co bylo před hodinou, ale umím odrecitovat básničku z první třídy, či slib jisker:
"Slibuji dnes přede všemi jako jiskra jasná. Chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“
Pravdou je, že nejsem příliš šťastná, když v dlouhé frontě u pokladny marně lovím v paměti PIN k platební kartě, prodavačka netrpělivě bubnuje prsty a zákazníci pořádají sbírku na můj nákup v obavě, aby v obchodě nezůstali i po prošlé době trvanlivosti své i nakoupeného zboží. Naučila jsem se všechny důležité si věci psát na lepící papírky-blbníčky.
Mám nalepeno na rok dopředu-návštěvy lékaře, narozeniny, svátky, výročí. Jen doufám, že časem nepřibudou lístečky se jmény dětí, manžela i mého. V lékárně jsem zakoupila GinkoPrim, ale nemohu ho najít. Vůbec netuším kam jsem ho dala, zapomněla jsem si napsat blbníček .
Zrak slábne, už si nevidím ani na špičku nosu. Trefit se nití do ouška jehly je nemožné bez lupy. Na pc používám velikost písmen dvanáct. Knížky v knihovně už nevybírám podle oblíbeného autora, ale velikosti textu. Nenápadně jsem posunula gauč blíže k televizi a filmy s titulky v programu TV škrtám. Po setmění raději neopouštím byt. Vrásky se nesnažím počítat už dlouho a to jsem tou první dokonce chlubila. Bylo mi třicet a pobavila mě. Včerejší nová už je k pláči. Hrdě tvrdím, že jsou to vrásky smíchu. Houbelec, stáří. Díky barvě na vlasy alespoň šediny mě nechávají chladnou.
Minulý týden mě v metru dítko předškolního věku pustilo sednout. Rodiče ho vychovali dobře, ale já mám z toho depresi ještě dnes .Žaludek špatně tráví, ledviny pobolívají, cévy kornatí, tlak je vysoký. Téměř všechny orgány jasně dávají najevo: jsi stará a my unavené.
„ Milé mé orgány, život není peříčko. Nejste v tom samy, taky jsem unavená.“
