Týden blbec

       Den blbec? Prkotina o ničem. Týden blbec je daleko lepší, můžete si ho více užít a vychutnat. Začíná sobotou. Ráno nacpu do pračky týdenní úrodu špinavého prádla, zvolím příslušný program , zapnu a spokojeně si jdu uvařit kávu. O hodinu později méně spokojeně zjišťuji, že automatická potvora neautomaticky obsah nevymáchala, ani nevypustila vodu. Sice oceňuji snahu šetřit životudárnou tekutinu, leč oděv ve špinavé vodě není nositelný. Snažím se spotřebiči domluvit, nejprve prosím, po té vyhrožuji. Bez výsledku. Nezbývá, než vodu odčerpat ručně. Prádlo vymáchat ve vaně a vykroutit bez pomoci techniky.

„Odešla pračka, navěky,“ oznamuji choti.

„Hmm, zavolej v pondělí do práce, že nepřijdeš z důvodu úmrtí v rodině.“

Ještě dva dny se sprchuji s deštníkem. Nesnáším, když mi kape na hlavu.

V pondělí ráno se muž vrací z práce coby Jan Žižka z Trocnova, chybí mu jedno sklo v brýlích.

„Se mi to nějak pokazilo,“ hlásí.

„Samo se nikdy nic. Skoč si do optiky, jinak neuvidíš, jak jsem krásná.“

Trapný žert po dvaceti letech manželství.

Skok vyjde na dva tácy. Ostříží zrak manžela už mi nepřijde jako nutnost. Odpoledne jde s Malým na očkování. Dvacet minut v ordinaci veterináře a litr je v tahu. Netuším, o jaké očkování se jedná, ale večer je prcek akčnější než obvykle. Nejprve ho sundávám z garnýže a o pár minut později lovím z koše na odpadky. Chovatel se dušoval, že mainské mývalí kočky jsou klidné, mazlivé plemeno. Zažaluji ho za šíření klamných informací. Burbón je klidný, jen když spí a milostivě se nechá sem tam podrbat pod krčkem. Jinak je neřízená střela a bohužel útočí na stále vyšší sféry domácnosti. Zřejmě je ambiciózní kotě s vyššími cíli, než obyčejná pouliční kočka.

Ve středu ráno zjišťuji, že mi miláček okousal kozačky. Samozřejmě kocour, muž má několik zlozvyků, ale žvýkání obuvi k nim rozhodně nepatří. Kolem poledne v práci pociťuji nutkavou potřebu další kávy. V kuchyňce chvíli čekám, než si kolega udělá tu svou. Konečně vkládám kapsli do výrobníku, zmáčknu čudlík a nic. Hrnek zeje prázdnotou. Od kávovaru očekávám poněkud více. Zkusím další kapsli. Opět žádná reakce.

„Kurva, já chci kafe, rychle, mám absťák!“

Zařvu na celou kuchyňku. Ten krám na mně posměšně zabliká červeným světýlkem Stávám se rozzuřeným býkem.

Mladý kolega mě chvíli bázlivě pozoruje a v rámci bezpečnosti své i celé firmy mi daruje svůj hrníček plný voňavé kávy. Po prvním loku se uklidňuji a jako beránek odcházím.

Odpoledne mi pípne sms:

„Jdu s Velkým na veterinu, nějak se zhoršil.“

Velký je druhý kocour, je mu téměř dvacet a poslední dobou není ve své kočičí kůži. O hodinu později čtu:

„Dostal kapačku a injekci ATB, je to zánět.“

„Kolik?“

„Jednu kapačku a jednu injekci.“

Na to jsem se neptala.

„Peněz,“ upřesňuji dotaz.

„Dva a půl a musíme v sobotu ještě jednou.“

Do háje. Týden po výplatě a na účtě se krčí ubohý zbytek. Za to veterinář si mne ruce. Přemýšlím, kde je nejbližší banka a kolik peněz může mít v trezoru.

V pátek odpoledne se vydáváme koupit novou pračku. Nákup jakékoli elektroniky s mužem je noční můra, horror na pokračování. Předchází mu důsledná studie vybraného produktu na internetu, porovnávání cen, zkoumání recenzí, než vítězně vybere nejlepší. Obvykle pak koupíme zcela jiný. S pračkou tomu není jinak. Dva obchody chotě neuspokojí. Pokorně ťapkám s ním, jsem unavená a bolí mě nohy. Potřebuji vůbec prát? Nakoupím zásoby v sekošu a na pračku prdím. Konečně ve třetím nákupním středisku se u jedné pračky alespoň zastaví a dlouze zkoumá. Probíhají pračkové námluvy. Odcházím před budovu dát si cígo. Po půl hodině ji zálibně, nesměle pohladí.

„Jo, tu chci.“

Heuréka! Ochotně obětuji devět táců, jen aby si to nerozmyslel. Další obchoďák je nad mé síly.

Doma na netu zjišťuji, že lístky do kina na Padesát odstínu šedi jsou beznadějně vyprodány. Ženské šílenství.

„Miláčku, co bude k večeři?“

„Ve spíži je strouhanka a v šuplíku lepidlo. Udělej si rohlík, na více už nemáme.“

Mám chuť se zahrabat padesát sáhů pod zem. A zítra je Valentýn.