To nevyhazuj!

      Rozhodli jsme se s mužem, že bytečku dáme nový kabát a opravíme mejkap jeho stěn. Nakoupíme škrabky, štětce, barvy a přikládáme ruce k dílu. Po třech dnech likvidace staré malby zjišťuji, že nemá smysl se mýt, snažit najít milimetr čistého místečka a vytahovat z polívky hoblinky barvy. Vše mizí pod nánosem bílého hnusu. Marně se snažím škrabku oddělit od ruky, dokonale přilepená se stává mou nedílnou součástí. Jen v posteli poněkud škrábe.

     „Ten strop se nám moc nepovedl. U okna to budeme muset vzít ještě jednou.“

„S kým to tady kecáš?“ diví se mužík                                 

„Se škrabkou, vidíš tady někoho jiného?“

„Hele, dej si pauzu, už ti hrabe.“

          Diskuse o barvě obýváku končí málem u rozvodového soudu. Já chci okrovou, polovička fialovou. Nakonec rozdělíme prostor na okrovou a fialovou část. Na protest obývám pouze svou okrovou, fialovou ignoruji. Tajně pokoji zpívám:

„Má milovaná, proč chodíš taková zmalovaná?“

        Není nad ideální dovolenou, kdy partneři dřou jako koni, zavřeni týden ve tři plus jedna. Po osmnácti letech manželství neznám větší romantiku. Konečně vymalováno a nastává fáze číslo dvě – úklid. Kvalitní barva kvalitně drží hlavně na místech, kde nemá místo. Okna, dveře, nábytek. Během dvou dnů spotřebuji téměř všechny zásoby octu z nedalekého Tesca a připadám si jako utopenec. Prach z omítky se dostal všude, jsem tedy nucena vysmejčit i všechny skříňky, šuplíky. Netuším, jak tvrdá práce mě čeká. Otevřu první šuplík, klubko nejrůznějších káblíků  zasyčí. S povzdechem propletenec všemožného připojení začínám rozmotávat.

      „Miláčku, k čemu je tahle šňůra?“ ptám se nesměle. Vypadá jako od gramofonu z padesátých let.

„Netuším.“

„A tato?“ vytahuji další.

„Jak to mám vědět?“

„Super, vyhodím je.“

„Opovaž se, ještě se mohou hodit. Nevyhazuj!“

Postupně probírám hejblata a udělátka  z doby Marie Terezie.

„Jéé, můj první mobil,“ nadšeně jásá muž.

„Jo a roky už nefunguje, zbavíme se ho.“

„Blázníš? Ještě se může hodit. Nevyhazuj!“

„Ježkovy a nač?“

„Na něco.“  Dokonale vysvětlující odpověď.

    Skřípajíc zuby ukládám všechny nefunkční a zbytečné nesmysly zpět do šuplíků, aby se na ně další roky mohlo nadále prášit.

      Následuje skříňka s CD. Některé jsme nikdy neposlouchali a nikdy nebudeme.

„Volební ODS, to snad vyhodit můžu?“

„Nevyhazuj, zase budou volby.“

Marně dumám,  jak CD spáchat vraždu. Pustím ho, muže přivážu k židli a na týden odjedu. Na dva, pro jistotu.

       Domácí ovzduší houstne. Jsem nasraná a polovička nedovolí vyhodit ani ťuk. Bude hůře. Dostávám se ke skříni s oblečením domácího.

„Hele, nosíš ještě tyhle rifle?“

„Ne, už je nezapnu.“

„Prima…

„Opovaž se je vyhodit. Chodil jsem v nich na diskotéky. Mám k nim citovou vazbu.“

„To je milé, mě citová vazba na tebe nějak opouští. Budeš mít aspoň kalhoty. Doporučuji držet dietu, aby vazba nebyla příliš těsná.“ Komentuji vztekle.

Po hodinách tahanic je mi povoleno se zbavit alespoň tesilek a košil z umělé hmoty.

     Nikdy nepochopím potřebu svého muže hromadit staré krámy. Když něco nepotřebuji, zbavím se toho. Pozdě večer je úklid hotový. Muž spokojen, téměř vše zůstalo při starém. Jen mě napadá neodbytná myšlenka.

                 Potřebuji manžela?