Těžký úděl manželky

           Téměř osmnáct let dřiny. Snahy odstranit menší i větší nedostatky drahé polovičky. Začátky byly kruté. Muž mě pojal ve svých třiceti letech, což je na převýchovu požehnaný věk. I přes nevýhodu pozdního startu jsem do toho šla.

 „Vzal sis dneska čisté spoďáry a ponožky?“ prskám deodorant po celém bytě.

„Co blázníš? Mám je teprve třetí den, ještě až tak nesmrdí.“

„Převlíct!“

          Po pár měsících soužití slavím první úspěch, muž ráno automaticky ze skříně vytahuje čisté spodní prádlo. Bohužel to použité se válí všude po bytě. Krůček vpřed a dva zpět. Jdu však dál.

Nenápadně odkopávám smetí pod postel a čekám. Za týden ráno se od skříně ozve:

„Miláčku, netušíš, kde mám ponožky a slipy?“ a je to tady.

„Nevím, včera jsem prala, ale v koši s prádlem nebyla ani noha.“

„Hm, já ho dával tady někde,“ bezradně se rozhlíží.

„Máme jen tři plus jedna. Samo snad neodešlo, i když bych se nedivila. Tak hledej.“

Po dvaceti minutách čmuchání nejde hromadu pod postelí.

„To jsou blbé fóry.“

Blbé, ale účinné. Příští praní vítězně tahám ponožky z koše. Vyhrávám 2:0. A směle kráčím dál.

            Každý máme svou skříň, v ní věšáky a šuplata, přesto svršky chotě nejčastěji trůní na židli, jindy na křesle a občas si zaberou i gauč. Nevychovanci.

„Proč piješ kávu na zemi?“

„Na gauči jsou rifle a mikina. Na křesle svetr a bunda. Pohodlí tvého oděvu nade vše.“

Boduji a během pár minut obléhám gauč. Základy jsou položeny, čeká mě ovšem ještě tisíc a jedna maličkostí, které muži nechápou a ženy vytáčí.

„Dáš si kafe?“

„Jasně.“

Do obýváku přicházím s jedním hrníčkem.

„A kde mám já ? Jsi neslyšela, že chci taky?“

„Jo, ale ráno jsi měl kafe a hrníček je neumytý ve dřezu.“

„Aha a to nemáme jiný?“

„Máme, ale z jiného ti přece káva nechutná.“

Cokoli kdy řekne, je následně použito.

„Hmm,“ odchází do kuchyně.

             A je to, mytí hrníčku už zvládá také. Postupně, krůček po krůčku vymítám zlozvyky muže – neumytý popelník, drobky na stole od večeře, boty pohozené mimo botník. Jen prázdnou ruličku od toaletního papíru musím ještě vypilovat.

První výročí svatby. V lednici se chladí šáňo. Večer na stůl chystám skleničky, láhev, svíčku a talíř chlebíčků. Oblékám svůdnou noční košilku.

„Jé, dnes jsou k večeři chlebíčky? Mňam, to si dám.“

Během pár minut jsou v tahu.

„A šáňo, to se máme.“

Proč asi.

„Drahý, víš, co je dnes za den?“

„Jo, sobota.“

„Mno a ještě?“ netrpělivě čekám, jestli nezabere.

„Sobota je sobota, žádné ještě není,“ ani ťuk.

„Máme výročí svatby, tupče!“

         Uraženě odcházím do postele i se svůdnou košilkou, nad kterou zvítězily chlebíčky na celé čáře. Chybami se ženská učí. Od té doby veškeré významné rodinné dny připomínám velmi hlasitě a velmi předem.

              Jsou věci, které se žádný muž nikdy nenaučí.